Dezorientovaný čmelák se začal pomalu šinout k pootevřené kočičí tlamě.
Stejně jako nikdy není jasné, jestli jdu já dřív otevřít ledničku nebo jestli kočky před ní dřív sedí, nebylo teď jasné, jestli se zabzučení ozvalo dřív než se kočky s tlamičkami jektajícími vzrušením seřadily před oknem.
- řekl veterinář. Protože podle výsledků těch testů je tvůj kocour už po smrti.
Pretending I'm doing well.
V blázinci je příjemně. Klid, stromy. Paní laborantka byla hodná a milá. Máte ho tu? ptala se směrem k přepravce, když ode mě přebírala dvě zkumavky s krví. Co mu je? Podezření na nádor. Tak se držte, na shledanou.
v posteli
Vodu jedině ze skleničky. Znamení nelžou...
Kdo to někdy zkoušel, ví, o čem mluvím. A neplatí to jen o kočkách.
Šest let starý Ludwigův příběh.
Začněte mluvit, o čem chcete. Nakonec stejně skončíte u koček.
Nejdřív mě sem vůbec nechtěl pustit, ale nakonec jsem jej udolal argumenty.
Podívej se sem, zadrápnul jsem do Lidovek. Agresivní beran v Nechvalíně na
Hodonínsku vážně zranil sedmdesátiletou brigádnici ze Slovenska. A já nesmím psát na blog?!
A tak jsem tu, mí drazí příznivci.
Samozřejmě by ode mě bylo nečestné stěžovat si na nedostatek jídla (a že ho dnes ráno bylo žalostně málo). Nedočkáte se ani zhrzeného článku o tom, jak mě Petr na týden opustí, aby se vrhnul do jakýchsi hrátek, kterým zbla nerozumím, zatímco já budu trucovat u nějakého toho jeho kamarádíčka.
Místo toho bych vám chtěl říct toto. Procházím si občas tu českou blogosféru a vidím samé nevyzrálé osoby, jednu vedle druhé, dvě vedle třetí. Výjimky se pochopitelně najdou, a právě na nich je to tak okatě vidět. Jak ti starší dokáží z převahy svých životních zkušeností psát jinak, lépe, ne tak povrchně.
A říkal jsem si, že si tedy počkám, až pěkně uzrajete, a pak se budu brodit samými perlami. Jenomže! Můj čas se chýlí. Až (jestli) dospějete, už budu mít oči slepené stařeckým hnisem.
Chtěl bych vás tedy vyzvat, abyste k blogování přivedli starší a pokročilé. Své rodiče a prarodiče, své učitele, své starší kolegy v práci. Pomozte jim a oni se vám odvděčí.
Váš Ludwig W. P.
Není to úplně bezbolestná procedura, přiznala doktorka a vytáhla jehlu o průměru několika milimetrů. Koňská injekce!
Z toho jsem měl vždycky strach. Když nás souška Tamchinová vedla školní chodbou ke školnímu lékaři a proti nám šli o mnoho let starší osmáci, vzájemně se podpírali, skučeli, vzlykali a ukazovali, jak velké jehly do nich byly vbodávány. Hrdinou třídy pak byl Jindra Červenka, který inkriminovaný vpich jehlou do zadku vůbec necítil a uraženě se dožadoval dalšího.
Taková pistolka, víte, ukazovala mi doktorka, a ta to tam pěkně vstřelí. Takhle si ho chytněte, ať mi nic neudělá, ono to opravdu bolí.
Odstínil jsem Ludwigovu hlavu od pistolky, doktorka ho popadla za kůži, zabodla jehlu a zmáčkla spoušť.
Prásk. Čip pod kůží a Ludwig apaticky zívá. Je to takový druhý Červenka.
Tak mi tu teď běháš, Ludwigu, s čipem, který tě opravňuje k volnému pohybu na území Evropské unie, a mě k tomu napadají jen slova jednoho klasika.
Sivodňa ty, a zavtra ja.
Fíha, to je ale velký byt, pomyslel si Ludwig, když jsem jej poprvé přivedl do našeho chomutovského hyperbaráku. Hle, nepřítel, pomyslel si Colombo, pán pevnosti.
Kočky to mají jiné než lidé. Přijdete k někomu poprvé na návštěvu a jste nesmělí. Mohu dál? Odložit si kabát? Děkuji pěkně. Sednout? Ó, děkuji, nechci obtěžovat, rád postojím.
Přivedete novou kočku, ta se rozhlídne a řekne si, jo, tady se mi bude líbit. Tady se budu válet, tohle budu drápat, tady je koukám další kočka, no však ona si zvykne.
Ta další kočka, která do té doby chudinka vůbec netušila, že by snad její domácí pozicí mohlo něco otřást, je v šoku, snaží se bránit zuby drápy. Ale ten nový pošuk si z toho nic nedělá, zvesela se prohání po cizím území, jako by mu již dávno patřilo.
Celé teritorium ohlídat nelze, a tak to nakonec skončí tím, že si původní kočka vybere jednu místnost a zuřivě se posadí ke dveřím. Klidně si seber celý byt, ale tahle místnost je moje, tu si ubráním!
Dohoda je akceptována oběma stranami. Colombo trůní ve dveřích sestřina pokoje a Ludwig přeměřuje své nové útočiště. Kolem těch dveří vždycky jen proběhne, aby snad Colomba nenapadlo, že má zájem lézt dovnitř.
A tak tedy Colombo poleví v ostražitosti a dojde se napít, na záchod, protáhnout tělo. V bytě je klid. Po chvíli se vrací ke dveřím a usazuje se na strážním místě.
Něco šustne. Kde vlastně je ten zlotřilec? Colombo se otočí a zornice se mu roztáhnou. Ten parchant! Ludwig se vyvaluje na posteli. Hm, jak jsem se sem vlastně dostal, ani nevím... no ale když už jsem tady — nechtěl bys laskavě vypadnout?!
Colombo utíká. Je vyhnancem ve svém vlastním bytě. Už mu tu vůbec nic nepatří.
A pak někdy nastane ten zlom. Proběhnou kolem sebe, ani neprsknou. Za hodinu běží vedle sebe. Očuchají se. Božínku, ty jsi ale špinavý! A začnou si láskyplně olizovat hlavy.
Tím končí lidské radosti. Nyní už nerozlučná dvojka běhá po bytě dvojnásobnou rychlostí, ničí trojnásobně víc věcí a čtyřnásobně víc váží, když vám v noci skočí na břicho. Je konec mazlení s lidmi. Díky, vystačíme si sami. Noste žrádlo a nazdar.
Z přírodopisného seriálu BBC.
Pozorovaná šelma se po kratším podřimování protahuje na třech tlapách a začíná mrskat ocasem — dostává chuť lovit.
Pomalu proběhne své teritorium, pak trochu vřískne a uskočí do strany. To je signál pro všechny myši, aby vylezly ze svých úkrytů. Hra začíná.
Šelma vběhne do pokoje a zběsile zaútočí na koberec. Ten se po chvíli vzdává, a tak šelma uskočí k posteli, odrazí se od ní a pádí do koupelny, kde se schová ve vaně. Ocas zuřivě mlátí do smaltu.
A je tu další výpad. Dvě kolečka cvalem pokojem a kuchyní jasně ukazují, kdo je pánem situace. A už se ukazuje první nepřítel, ze kterého se brzy stane oběť. Bílá myška letí vzduchem s rozpáraným břichem a už šelmě nestojí ani za pohled.
Ale ještě je tu ta velká myš na gumě. Šelma vyskočí půl metru do výšky a myš nemilosrdně zasahuje. Pravá, levá, pravá — nevinně vypadající drápy (viz detail obrázku) se dokáží pěkně zarýt do masa.
Myš brzy umdlévá. Ale šelmu to už nebaví, zasadí poslední ránu a jde se napít. Pak si přivolává výtah na knihovnu a z výšky spokojeně pozoruje své království.
Chodí sem a tam, mátoha, tělo bez duše. Tam a sem.
Ludwigu! — Nic. Ještě jednou jde očuchat prostěradlo, ještě jednou se zaboří do spacáku, ještě jednou jde ke dveřím, ještě jednou nakoukne do koupelny.
Ticho. Prázdno.
Nejsou. Odjely. Ale vysvětlujte to zvířeti. Pro něj umřely.
Už to tu částečně padlo v komentářích, tak holt musím s pravdou ven.
Ludwig cítí potřebu někoho mýt. A obvykle jsem to pouze já, kdo je po ruce. A tak si tedy nechávám jeho drsným jazykem rovnat své chlupy na předloktí, až mi kůže zrudne, neb bohatostí Ludwigovy srsti neoplývám.
Na oplátku pak Ludwiga olizuji na místech, na která si sám nedosáhne. Tedy: On mi nasliní prst, já jím přejedu po vybraných tělesných partiích, a tak pořád dokolečka, dokud nás to baví.
Ludwiga zajímá i můj obličej. Zvlášť když spím a nemohu se bránit. A tak mi jazykem šmejdí po tváři, šmirgluje mi čelo a pokouší se urovnat neposlušné vlasy.
A pak je tady ucho. A to už opravdu začíná být úchylné. Ludwig totiž zbožňuje ušní maz. Někdy musím spát v čepici, aby mi dal pokoj.
A jednou za čas přijde chvíle, kdy onemocním a použiju nosní kapky. Nastává těžký boj. Podaří se Ludwigovi vylízat mi kapky z nosu dřív, než začnou působit? On prostě jde po pronikavém pachu. Nechtějte vidět ten tyjátr, když otevřu Savo.
Ale jinak je to milé zvířátko.
Kolik drápů, tolik padlých.
Rozesmutnili jste mě. Z dosavadních šesti hlasujících pouze dva věděli, že kočka má osmnáct drápů. Onehdá si mě Ludwig označkoval téměř všemi.
A tak, abych trochu rozjasnil tuto chmurnou náladu, vyberu z Ludwigových úchylek tu nejméně obscénní. Pobavíme se.
Faktem číslo jedna jest, že Ludwig je velký. Masivní. Prostě chlap. Faktem číslo dvě jest, že netrpí klaustrofobií. Což se snaží dokázat při sebemenší příležitosti.
Krabice, do které se pohodlně vejde malá kočka, je optimální. Ludwig se do ní narve. Nabídněte mu něco ještě menšího, narve se tam. A do kelímku od půlkilového jogurtu vecpe aspoň hlavu.
A i když je jasné, že se někam nemůže vejít, vždycky to pro jistotu zkusí. Kdyby na zem dosedl komár a zívl, Ludwig se pokusí narvat se mu do rozjíveného sosáčku. (To je jenom příklad, komáři nezívají, neb k tomu nejsou uzpůsobeni a navíc mají strach, že by se jim někdo pokusil narvat se do sosáčku.)
A když není možné někam vlézt, vždycky je někde alespoň nějaká prohlubeň, kterou je možné zalehnout. Třeba můj podpažní ďůlek a podobně. Nemít Ludwiga, nikdy bych si experimentálně neověřil, že se vzbudím, když mě někdo dusí. Lehnout si mi na obličej či zabořit tlapy do mého krku je totiž obvyklou kratochvílí.
Leč nikoli mou, takže Ludwiga setřesu, on se na mě překvapeně podívá a otráveně řekne: No jestli se budeš furt takhle vrtět, tak se moc nevyspíme.
A má pravdu.
A vy napravte tu anketu.
Rok se s rokem sešel a Ludwig byl napochodován k veterináři.
Řeknu vám, hotové zvířecí Chicago Hope. Čekárna s recepcí, dvě ordinace, pooperační sál, prostě luxus.
Má francouzština už dosáhla té šťastné úrovně, kdy jsem byl schopen se telefonicky objednat, na recepci jsem vyplnil formulář, u kterého jsem se zarazil jenom u otázky, zda má Ludwig zdravotní pojištění. Inu, nemá. Nemusí mít všechno.
Pak jsme se seznámili s paní doktorkou, která začala mít zvídavé otázky, a když ji přestalo bavit každou otázku opakovat, nabídla mi přechod do angličtiny či němčiny. Holt vzdělaný člověk.
Ludwig je zcela zdráv, což samozřejmě věděl už bez vyšetření a dával to najevo okázalým mňoukáním. Neboť touto dobou má právo spát na křesle a kdyby tu s námi nechtěl být, tak tu nebude. V rámci zachování vlastní důležitosti si (jako obvykle) zapomněl všimnout, že byl přeočkován, ještě jednou se nechal pochválit a pak zalezl zpátky do přepravky.
Doktorka se podivila, že byl Ludwig pravidelně očkován čtyřkombinací, protože prý při tom existuje malé riziko vzniku nádoru. Takže teď bude Ludwig očkován dvakrát ročně, jednou proti panleukopenii a podobným breberkám a jednou proti vzteklině.
Navíc prý bude povinnost mít zvíře při přejezdu švýcarských hranic očipované, takže Ludwiga zřejmě čeká ta příšerně tlustá jehla s čipem. Postavím si pak doma nějaký rám se čtečkou, a vždycky když jím projde, tak pípne. Chytré, ne?
A ty zvony ze Santa Fé? Možná je to lepší než pípnutí...
Exkluzivně přinášíme výňatek z jistého soudního spisu.
Obvinění
Obžalovaný, Ludwig Wolfgang Pontmercy, nar. v Praze, byl obviněn z tohoto hrůzného činu:
- pod pláštíkem tmy se vloupal na sporák a ukradl z osmaženého rybího filetu kůži, se kterou následně seskočil na zem, kde již zmíněnou kůži sežral
Přednesené důkazy nepřímé
- zmizelá rybí kůže
- mastná skvrna na podlaze
- podezřelé olizování se
- nechuť k následné večeři
Průběh soudního vyšetřování
Obžalovaný se cítí nevinný, důkazy popírá. K vyšetřování se staví netečně, se soudem nespolupracuje. V průběhu jednání dokonce usnul.
Rozsudek
Jménem republiky: Obžalovaný byl shledán vinným v celém rozsahu obžaloby a odsuzuje se k pěti dnům hladovění.
Odůvodnění
Vzhledem k důvodnému podezření, že se po spořádání rybí kůže obžalovaný chystal i na samotnou rybu, byl určen trest při horní hranici zákonné sazby.
Doplnění (o 20 minut později)
Obžalovanému se zbytek trestu promíjí pro dobré chování.
Ne, k takovým necitelným a podlým tvrzením již nelze mlčet.
Už nějaký čas si v hlavičce sumíruju štvavý (jak jinak) článek na server Modrý kocouř, který je místy skutečně vydařený a místy hlásá bludy. A když se do toho opřel ještě Lobo, který, zmaten a pomaten svým alkoholovým opojením, sepsal článek Psi a kočky z okolí místo vhodnějšího Proč vyhazovat starou matraci, rozhodl jsem se, že to setřu všechno naráz.
Lobo se vymlouvá na svůj mrzký původ, který je zodpovědný za jeho černobílé vidění světa. Domácí zvíře prý má být užitečné! Probuďte jej v půl čtvrté ráno a začne odříkávat, že slepice snáší vejce a kráva dojí mléko. Neříká se ovšem dojí, ale dopije.
A zvíře že nepatří do postele? To snad má citově strádat kdesi na holé zemi, zatímco objekt jeho lásky se vyvaluje na posteli?! Slez z koně, zpanštělý Lobo, volal by Standa Grossů, kdyby to četl.
Zvíře patří tam, kde je jeho přítel. Minimálně do stejné místnosti. Když jdu do kuchyně, Ludwig se sebere a jde také do kuchyně. Jdu na záchod, Ludwig se mnou. Chodím po obýváku, Ludwig spí na židli. Sednu si do křesla, Ludwig se probudí a lehne si na mě. Přesunu se na postel, Ludwig si lehne vedle mě. Jak prosté.
Modrý kocouř udržuje jiné bludy, tentokrát o výchově koček. Že prý kočka není jako pes, kočka nebude poslouchat na slovo, aportovat či číst si noviny. Že prý lze kočce vysvětlit jenom to, co nesmí.
Omyl! Vezmu namátkou nějakou kočku ze svého okolí, třeba Ludwiga: Vítá mě, když přicházím, na zavolání přiběhne, aportuje, na povel na mě vyskočí, a jak někam položím noviny, už je v nich nalezlý. Včera jsem ho dokonce naučil udělat dřep, a to je někdy zatěžko udělat i lidem, to si přiznejme.
Ke kočce je však třeba přistupovat jako k věrnému příteli a ne jako k malému děcku! "S Ringem jsme si vysvětlili, že on má papání v misce na prostírání na zemi a my na prostírání na stole. A protože ani my jemu nechodíme do jeho mističek na zemi, tak ani on nechodí do našich na stole. Ví také, že z našeho lidského jídla nemůže nic očekávat, protože ani my nepapáme z jeho." Při vší úctě ke kočkám, k Ludwigovi zejména, představa, že se kočce podaří vysvětlit, že nemá žrát z našeho talíře, protože my jí taky nežereme z její misky, je opravdu nesmyslná a blbá. A navíc je ta argumentace lživá.
Zákaz je zákaz a jako takový nemusí být pseudoodůvodňován. "Nekopej do pána, podívej, on do tebe taky nekope." — Kolikrát už jsem to slyšel a měl chuť do onoho dítěte kopnout! I když adekvátnější by v tomto případě bylo zaútočit na toho rádoby vychovatele.
A že prý se na kočky nesmí křičet, jinak na vás zanevřou. Houbeles, jestli na někoho křičím, tak na Ludwiga. Zejména když ráno rámusí, abych si laskavě všiml, že má hlad. Naštěstí si může vždycky vyskočit na stůl a dojíst zbytky mé večeře.
Mimochodem, Lobo nastupuje do České televize a koncesionářské poplatky se zvyšují o 25 Kč měsíčně. Náhoda? Neřekl bych...