Petr Olmer

Laktáme

Tue, 18 Jun 2013 07:09:00 -0600

A vy jdete k Evelyn nebo k Sue, vyzvídá paní recepční, když nakráčíme s dvojkočárkem do laktačního centra. Jo, to my nevíme, přiznáváme. Nevadí, nevadí, já se podívám… Dítě se jmenuje…? No, jak které, připouštíme my. Ony jsou dvě, kulí oči paní recepční. Asi je normální kupovat si dvojkočárek a vozit v něm jedno dítě a pytel brambor.K Evelyn jdete! Tak to si prosím tady na chvilku sedněte.Inu, sedneme si, a za chvíli přichází další matka s dítětem.A vy jdete k Evelyn nebo k Sue, začíná od začátku paní recepční. K Sue, říká matka. Aha, tak to si prosím tady na chvilku sedněte.Po deseti minutách se otevřou dveře a do čekárny přicupitá monstrum. Křečovitý úsměv odhaluje zuby až k šestkám, ale to umělé nadšení se nějak nepřenáší do zbytku obličeje, takže jí na očích vidíte, jak moc ji to všechno obtěžuje a sere.Ludmila ztuhne, mně se dělá fyzicky nevolno. Monstrum stáhne všechny svaly v obličeji, což zřejmě má být nějaká mimozemská varianta na roztomilý úsměv, a pisklavě řekne Haaaaaaaj ajm sjuuu! Hurá, není to ta naše, andělé zpívají aleluja, gloria in excelsis Deo.Když zlý démon zmizí, Ludmila chce nějak nenapádně vycouvat. Co když má Sue sestru? Ale už je pozdě na shánění česneku, jde k nám Evelyn a je to normální postarší dáma. Je až tak normální, že necítí potřebu nám neustále gratulovat, a je snad první, kdo nám říká normálně jmény místo žoviálního maminko a tatínku. Dokonce dětem neříká dvojčata, ale váš syn a vaše dcera.Ne že budeš předstírat, že je všechno v pořádku, syčím nenápadně na Ludmilu. Přece nebudu brečet před cizíma lidma, rozčiluje se Ludmila. Tak jak je, ptá se Evelyn. Všechno v pořádku, hlásím já a Ludmila se rozpláče.A pak to na ni všechno vybalíme. Jak ten malej křikloun chce víc a víc pít z lahve. Jak slečinka ani nic jinýho nezná. Jak není na nic síla. Jak má člověk spoustu kamarádů, a přitom nikoho.Ono to, Ludmilo, vypadá – vysvětluje Evelyn –, že já tu jsem kvůli tomu, abych propagovala kojení. Ale to je ve skutečnosti až třetí v řadě. V první řadě je zapotřebí dát vás do richtigu, pak je potřeba, aby tady váš syn a dcera přibírali, a pak teprve budeme řešit kojení. Ono nic neuteče.A Ludmila už nepláče ani trošičku.

Řeku všech nadějí

Mon, 10 Jun 2013 10:23:00 -0600

Až odsud budete odcházet, bude to velká sláva, líčí nám sestřička. Nejprve pojede maminka na vozíku, tlačená statným ošetřovatelem. Za ní další dva silní chlapi, každý v rukou autosedačku s jedním dítětem, pak tři až pět středně osvalených mužů, kteří ponesou všechny vaše věci, a celý průvod bude uzavírat tady tatínek.Všichni sice předstírají, že se nějak jmenujete, ale ve skutečnosti jméno zmizelo už minulou neděli. Promiňte, tatínku, jak že se jmenujete? Petr? Těší mě, tatínku. Mám vám to dítě přebalit, tatínku? Je tohle dvojče ááá, tatínku? Tatínek nemá návleky! Neměl by někdo tatínkovi přinést židli? Ale to je skvělé, tatínku. Tedy tatínku, vy to dítě dokážete zavinout jak profík! A víte, tatínku, že jsme vám udělili cenu za nejnápomocnějšího tatínka?Prý až odsud budete odcházet – ve skutečnosti to taková sláva nebyla. Ano, nejprve jela maminka na vozíku, ba i statný ošetřovatel byl. Ale pak už jsem jenom naše věci naskládal do batohu, děti šoupnul do kočárku a hurá domů! Jak neamerické.Cesta z nemocnice trvá pěšky necelou půlhodinu, děti jsou zachumlané v několika vrstvách, a že jsou takové maličké, ani v tom kočárku vlastně nejsou vidět. Lidé na ulici se snaží nenápadně nakukovat a na všech je vidět, jak jsou zvědaví. Jen jedna babička se při čekání na zelenou odváží zeptat, co tam je, a odpoveď ji srazí na kolena: Chlapec a dívka, tři dny staří! Padne zelená, ale babička už nechce přejít, musí si na chvilku odpočinout na lavičce. Tři dny!Alice a Bob cestu spokojeně prospí, drncání se jim líbí. A stejně nadšeně se nechají hned druhý den odvézt zase zpátky, protože musíme na jejich první dovopravdickou prohlídku!Prohlídce bohužel šéfuje rezidentka slečna Jordanová v růžovém svetříku, a je důležitá jak z New Yorku, i když vystudovala v Bostonu. Doktorku Jordanovou znám už z nějaké prenatal class, a už tam mi byla protivná. Nervozitu maskuje křečovitostí a rychlou mluvou, ale když se rozhodne, že Alici zavine, tak si vzpomene jenom na první krok a zbytek zavinovačky jí jenom tak naaranžuje na břiše, aby se neřeklo. Pak ji rozhodí Bobovo hovínko, a když jí položím už druhou otázku ohledně kojení a krmení, tak nám kysele oznámí, že to je hrůza, jak všichni ti novopečení rodiče mají pořád takovéhle otázky, a že ona je lékařka a bude odpovídat na medicínské dotazy – a s kojením ať si laskavě zajdeme do laktačního centra a neobtěžujeme studovaného člověka.Jindy bych jí snad i jednu fláknul, ale co jsem teď otec od rodiny, jsem velice klidný a jdu dětem příkladem.

Porodila like a boss

Fri, 07 Jun 2013 04:23:00 -0600

Mám rád bojovky, které mi Ludmila čas od času připravuje, a mám rád, když si spolu povídáme ze spaní. Takže když se v neděli ve tři čtvrtě na dvě ozvalo do temné noci "vstávej, jedeme do porodnice", krátce jsem se zasmál a byl připraven na všechno, jenom ne na odjezd do porodnice.Nesměj se a pojď, praskla mi voda, dodává Ludmila, a já začínám chápat, že ten seznam, co mám na stole (prádlo, nádobí, koše, sbalit si do porodnice) bude muset ještě chvíli počkat.O sedm hodin později už jenom vyjeveně koukám, jak doktorce přistávají v rukou tělíčka – nejdřív Alice, o šest minut později Bob –, vystřelená docela velkou rychlostí z Ludmilina břicha. Tak tedy nesimulovala, nešlo o pouhou zástěrku, jak do sebe dostat víc zmrzliny, čokolády a pak ještě čokoládové zmrzliny. Skutečně byla těhotná! Budete chtít epidurál? vyzvídá sestřička. Jednak je u dvojčat epidurál povinný, poučuje sestřičku Ludmila, protože má všechno dopředu nastudováno, a jednak bych ho chtěla i sama od sebe. Řeknu si.Zatím bolesti skoro nejsou. Máme půl třetí – skáču v čase tam a zpátky, aby to bylo trošku zajímavější – jsme na triáži, kde se rozhoduje, jestli si Ludmila nevymýšlí a nepolévá se schválně úplně cizí vodou. Testy jsou ale pozitivní a sestřička slibuje, že kdyby se snad uvolnil nějaký pokoj, tak se na něj i můžeme přesunout. Jenom máváme rukou. Když bude potřeba, klidně odrodíme ve výtahu.Pak konečně pokoj dostaneme a probíhá několik komických výstupů, ve kterých je Ludmila ta, která chce sedět na míči, a různé sestřičky hrají veselé ženštiny, které ji přesvědčují, že je potřeba, aby si alespoň na chvíli lehla na postel, protože na míči zachytávají monitory tep jen jednoho dítěte, a to je proti předpisům.Ludmila je ale tvrdá vyjednavačka. Jak dlouho že mě potřebujete na posteli? Hodinu? Si děláte prdel. No ani půl hodiny tam nebudu ležet. Ne, já se z toho míče zvedat nebudu. No dobře, patnáct minut, ale ani o vteřinu víc!A kontrakce jsou častější a častější, až je najednou tři čtvrtě na sedm a sestřička se loučí. Že prý v sedm přijde nová, a to bude jinačí sekáč. Ludmila cítí, že přichází čas na utišení bolesti, a tak čekáme do sedmi, než se ukáže ta nová služba. A do čtvrt. A do půl.Mě už to nebaví, já už asi porodím, prozrazuje mi Ludmila, a pak to prozrazuje i nové sestřičce. Ta rozhodne, že je potřeba prozkoumat, jak moc je otevřený děložní čípek, a zase někam zmizí.Když se konečně objeví, Ludmila volá "už jde, už jde", ale nemyslí tím sestřičku zdravotní, ale sestřičku od bratříčka, který čeká druhý v pořadí.Sestřička Ella řekne známou větu "teď to bude trochu nepřijemné", pak zamumlá "to je asi hlavička", a pak se tváří strašně tajuplně. Na morfium to už není, bude epidurál, povídá. Já jsem zvědavý: Kolik? Jak moc je čípek otevřený?Úplně.Až tak úplně, že musíme zavolat paní doktorku, aby si to taky osahala. Rodíme! Doktorka zmizí a sestřička začne připravovat nástroje.Nechci se vnucovat, vnucuju se, ale dvojčata se rodí na operačním sále. Jo? diví se ona. No to si teda zjistím! Ježiš no jo! Honem na sál!Ale co ten epidurál? Já už žádnej epidurál nechci, běduje Ludmila, už je pozdě!No to ale musíte, domlouvá jí doktorka. Na to první dítě už to nezvládneme, ale kdyby se to druhý přetočilo nebo něco, tak musíte mít epidurál, jinak bychom vám museli dát celkovou anestezii. No dobře, dobře, volá Ludmila, a to už její postel jede na sál a já se oblékám do jakéhosi protichemického obleku, abych nic nekontaminoval. Pak se málem porod nepovede, protože mi chybí návleky na boty, ale i ty se najdou a můžeme se do toho pustit.Abych vám mohl píchnout epidurál, musíte si sednout, povídá anesteziolog, který se také jmenuje Bob. Hm, jenomže já se nezvedám, říká Ludmila. Tak my vás zvedneme, nabízejí se hned všichni ostatní, ale Ludmila jenom důrazně zdvihne ukazováček, a je v tom taková síla, že když s ním maličko hýbne doleva a doprava, aby naznačila, že teď není vhodná chvíle, nikdo se neodváží ani pohnout.Posadíme vás, až odezní tahle kontrakce, navrhuje někdo, ale tento hloupý nápad je zastaven výkřikem, že už leze hlavička. Zakrvácená Alice jde z rukou do rukou, a při další kontrakci se k ní přidává Bob. A zatímco doktorka láká placenty, aby se šly taky podívat na sluníčko, já koukám na ty dva drobečky. Doktoři souhlasně mručí, je to všechno zdravý a krásný, jenom Alice trochu nepatřičně ohýbá levý kolenní kloub opačným směrem, ale já jsem v tu chvíli přesvědčen, že i s tím se dá chodit.Ludmilu necháváme na sále a chvátáme na novorozeneckou jipku, protože jsou dětátka přece jenom tak droboučká, že není jasné, jestli jsou vůbec schopná šifrovat. Po pár hodinách pozorování ale padne verdikt, že se máme všichni sebrat a jít. Já tedy přestanu pendlovat mezi Ludmilou a dětma, a společně se všichni čtyři jako rodina vydáváme vstříc novým dobrodružstvím.Já mám děti, nemůže tomu věřit Ludmila. No ale Plho, o čem tu asi již osm měsíců hovoříme?

Detektivové

Wed, 29 May 2013 21:14:00 -0600

Baby shower není dětská sprcha, ale americká oslava, při níž je samodruhá (nebo v našem případě samotřetí) oslavována a zahrnována láskou ve všemožných podobách a praktikách. Nenarozeným dětem se nosí dary, alkohol teče proudem a bujaré veselí obohacují hry, ve kterých vítězí ten, kdo nejpřesněji odhadne obvod Ludmilina břicha, pozná příchuť dětské přesnídávky nebo správně určí pohlaví dětí.K tomu účelu máme doma už několik týdnů zalepenou obálku, kterou jsme dostali na ultrazvuku. Obcházíme ji a zkoumáme, otevřít ji předčasně si ale netroufáme. Luisa a Lotka, říkám já, to zní jako dvě holky. Bude to holka a kluk, říká Ludmila, jsem matka a vím, co nosím. Kdyby to byli dva kluci, mudruju, budou se jmenovat Hanka a Linda.~V určený čas se dvacet pět lidí v našem obýváku rozdělí do tří skupin a všichni pozorně sledují obálku. Otevři jí! Proč já, ohrazuje se Ludmila, ale já na ni tak kulím oči, že podlehne, do obálky se vloupe, přečte si, co je uvnitř napsáno, a vykvikne. Dvě holky!Jestli se dosud hosté drželi s růžovou ve snesitelných mezích, teď už jdou veškeré zábrany stranou. Vzduchem létají růžové konfety, rozlévá se růžové šampaňské, muži i ženy odhalují růžové dásně a někteří i růžové spodní prádlo.To není možný, šeptá mi Ludmila, byla bych přísahala, že Lotce raší vousy! Cítím, jak mám celou levou stranu dělohy poškrábanou!~Poeta by řekl, že přišlo palčivo a prázdno. Divný pocit, kdy možnosti doposud otevřené se najednou zavírají a ze tří zbývá jen jediná cesta. Já říkám, že konečně vím, jak se cítí alfa-beta algoritmus, když ořezává nepotřebné, mrtvé větve.~Na dalším ultrazvuku jsou obě holky zase poctivě hlavou dolů, připravené ke startu jako rakety. Na tohle se chcete pozorně podívat, povídá sonoložka, a my se tedy – abychom jí udělali radost – pozorně díváme, a čím víc se díváme, tím víc se nám Lotka ztrácí, protože na obrazovce vidíme The Montana Banana, tedy banán se dvěma kopečky zmrzliny, což je dezert, který v šedesátých letech servírovala Magnolia Thunderpussy v hospodě pod námi.Převelice se tedy radujeme, a ještě cestou domů padne otázka jména. Rychle se shodneme, že není důvod opouštět Kästnera, a bejby Bé se tedy bude jmenovat Emil.Pak mě ale doma něco geniálního napadne, a konečně se ukáže, k čemu je dobré, když oba rodiče studují stejný obor. Kdyby se jmenovali Alice a Bob, začnu větu – a Ludmila okamžitě doplní: Tak by si mohli navzájem posílat šifrované zprávy!A bylo rozhodnuto.

Druhou tvář

Sun, 19 May 2013 22:41:00 -0600

Helé, holky, já už vím, vodkuď to je.Jó, a co jako?No to s tou tváří, né.Jo s tou tváří!Tak hele, bacha, to je normálně z bible.No neke!Fakt že jo! To říká Ježíš.Ježíš? A proč to teda jako říká?No... no protože je úplně jinej, že jo.To je blbost...Ale fakt! Pochop ne, prostě co má dělat jako? Tak udělá něco, co tě vůbec nenapadne, prostě úplnej opak. To nevymyslíš!Ježíš je cool.Super cool. Holky, vystupujeme, dělejte. Jdeme večer na to karaoke?

Učíme se kojit

Tue, 16 Apr 2013 12:01:00 -0600

Nepůjdu přece na breastfeeding class, když nekojím, bráním se. Ale půjdeš, povídá Ludmila, a protože v příručce pro nastávající otce píšou, že se o všem rozhoduje společně, ale nikdy se nesmí zapomínat, že matka má padesát jedna procent hlasů, tak teda jdu. Jdu tam rovnou z práce a přicházím asi o minutu později, protože vrátný se mě snaží přesvědčit, že mám chybu v řidičáku. Koukejte, zapomněli vám sem dát druhý e, do křestního! Pch! Vám tam udělali chybu! To není chyba, já se tak jmenuju. Se tak jmenujete? Bez e? Jako fakt? Ludmila mi drží místo v první řadě, abychom všechna ta prsa detailně viděli. Mám jídlo, šeptá mi. Poslední dobou má pořád hlad. A zatímco paní přednášející vtipně aplikuje první Kirchhoffův zákon na děti, do levého ucha mi zvukové vlny přinášejí rajčata, okurky, chléb, sýr, banán a rýžový pudink.Paní laktační specialistka se po úvodu vrhne do powerpointové prezentace s depresivním pozadím a veselými efekty, a my se přesouváme úplně dozadu, abychom si to užili širokoúhle.Dozvídáme se zásadní věci: Že první dětské hovno je tmavé, a druhé řídké a krásně žluté jako hořčice. Že přednášející žlutou hořčici nejí, ale její manžel ano. Že v té hořčici můžou být takové jako kousky čerstvého sýra. Ale hlavně že je potřeba kojit furt a pořád, a kdo pláče, že nemá mléko, je simulant.Pak si vezmeme panenky a zkoušíme různé techniky držení. Cos mi to přinesl za dítě, syčí na mě Ludmila, přines mi jiný, menší! Všechny jsou stejný, namítám, ale když mě kopne do kotníku, jdu pro další dítě. Ludmila je pečlivě porovná. Vždyť to druhý je ošklivější!Ale kojení se nedaří. Dítěti neustále padá hlavička, nebo zadeček, nebo se mu láme ručička, nebo se dusí. To dítě je vadný, nedá se držet jednou rukou, ukazuje mi Ludmila. Zkouším to sám, a že snad mám delší loket, dítě nepadá. Tak si koj sám, ty chytrej!Pokud necháte kojence spát déle než tři hodiny, je to týrání, varuje paní laktační. Nabízím Ludmile, že k ní budu děti přikládat, zatímco bude spát. Stejně poslední dobou mezi třetí a pátou ráno nespím. Ludmila naopak spí pořád, a pokud budu správně přikládat (bradavkou pošimráme dítě na horním rtu, a jak otevře pusu dokořán, jemným pohlavkem jej nasadíme k prsu), ani si toho nevšimne.Opět se potvrzuje, že s malým človíčkem je to jako s kočkou. Když se dítě špatně přisaje, vykládá paní laktační, tak mu musíte vrazit prst do úst, takhle ze strany, a zapáčit přes dásně. Nikdy neodtrhávejte bradavku pod tlakem! Padají zvídavé dotazy. Jak se dělá tohle? No, podívejte se, žádný výzkum na to není, ale my to děláme takhle. A kdyby vám snad někdo někdy říkal něco jinýho, tak prostě nemá pravdu a nesmíte ho poslouchat, protože my to děláme takhle, a tak je to dobře. Další dotaz?Ludmila si celou dobu pečlivě dělá poznámky a sama má dotazy. Když se hodina blíží ke konci, paní laktační se najednou zeptá: Nečeká náhodou někdo dvojčata? My, my, hlásíme se, a všichni se na nás otáčejí a maminky podezřívavě zkoumají Ludmilino břicho. Tak s dvojčatama, s dvojčatama je to všechno úplně jinak, chacha, nic si nepište, všechno si škrtněte, chacha, to jsem vás doběhla.Pak se ještě díváme na video pána, který odborně nasazuje děti k prsům různých velikostí, barev a tvarů, a aby vypadal ještě víc odborně, má kolem krku obtočený fonendoskop, protože co kdyby něco, a pak je konec. Chytnu obě děti za hlavičky, mrsknu s nima do kouta a jdeme domů.Dobrou noc, strýčku Fido.

Experimenty s dvojčaty

Sun, 24 Mar 2013 02:18:00 -0600

Lotku naučím polskou notaci.2. U Luisy budu trvat na tom, aby mi vykala.3. Každé zvlášť řeknu, že je o pět minut starší než druhá, které se to ale nesmí říkat, aby nebyla smutná.4. Luisa sukně, Lotka kalhoty.5. Luisa Mahler, Lotka Prokofjev.6. Luisu naučím normální dámu a Lotku žravou, takže obě vždycky vyhrajou.7. Luise řeknu, že tyrkysová je modrá, a Lotce, že zelená.8. Luisu budu přemlouvat, aby si šla hrát ven, a Lotku, aby zůstala doma.9. Luise budu zpívat ukolébavky ve tříčtvrtečním rytmu a Lotce v šestiosminovém.10. Nějaké další nápady?

Nic ti nedokážou

Sat, 23 Mar 2013 16:28:00 -0600

Blížím se ke gejtu, odkud mě má letadlo dopravit do Prahy, blíž – a již jsem v zápětí. Rozechvěv a třesav, protože zde, na frankfurtském letišti, se obvykle dočkám prvního přívalu mateřského jazyka.Letos jsou to dva staříci, kteří evidentně – stejně jako já – právě přiletěli z Ameriky.Můžou tě mít v evidenci, povídá ten mladší, a to toho staršího popudí.Já jsem přece přiletěl z Německa a můžu si vézt, co chci! Co asi tak na mě maj, co mi můžou dokázat, kde jsem byl? Jsme v Evropský unii, nemůžou mi dokázat nic. Prd!Mladší jenom pochybovačně krčí rameny.Co seš připosranej? Čeho se bojíš? Rozumíš? Nic mi nedokážou, nic! Z Německa jedu. Nikdo neví, že jsem byl v Americe. Nemaj ponětí. Jenomže ty si byl dycky připosranej. Dycky, dycky! Cha!A vstane a jde pryč. Nebude se s ním bavit.~Konečně Praha. Na letištních záchodcích je ta dysonovská vymoženost na sušení rukou. Návod je v angličtině a v češtině. Počet vteřin se liší přístroj od přístroje, ale návod je jinak všude po Americe zakončen optimistickým tvrzením Your hands will be dry in 10 seconds or less. Tady ale or less chybí. Prostě deset vteřin, nazdar. Do češtiny je to ovšem přeloženo echt česky: V případě potřeby opakujte. Protože co kdyby.~A pak se v taxíku nestačím rozhlížet po všech těch reklamách. Praha je krásné, starobylé a hlavní město, zasrané billboardy. Stavíme někde na křižovatce u Porsche Praha-Smíchov a já mžourám na velká písmena na skle: Excluzivně pouze zde!Tak tedy doma. Všechno funguje, jak má. Na náplavce prodávaj skvělej chleba, v autobuse do Chomutova je wifi zdarma, a v televizi se ten sviňák starej Sova vrací z Boru, aby dal lekci Blažejovi. Je to tu hezký. A kdo není připosranej, ať v případě potřeby opakuje.

Poznámky z prenatal class

Mon, 04 Mar 2013 22:50:00 -0700

Ale kde je ta druhá?

Lotka kope Luisu do hlavy

Wed, 20 Feb 2013 18:11:00 -0700

Nezdá se ti, že Luise nadržuješ, ptá se Ludmila. To je furt Luisa sem, Luisa tam, a Lotka se ti nezavděčí!Úplně jsem zrudnul. To že dělám? Že by Lotka byla ta utlačovaná?~Tak tady dole leží na zádech bejby A, říká sonoložka. To je Luisa, vtírám se. A tady nad ním, zase na zádech, ale s hlavou na druhou stranu, je bejby B, dodává. A já zase rudnu. Lotka kope Luisu do hlavy. Taková malá a už takhle! Prej utlačovaná!Nechtějí se otočit, nemůžu jim změřit páteř, povídá sonoložka. Lotko, okamžitě přestaň kopat sestru do hlavy, cedím mezi zuby a tvářím se, že jsem hodný otec. A vůbec, postavte se obě dvě, co se tu válíte, když jsme na návštěvě?Hodinu a půl čekáme, jestli se slečinky uráčej se trochu hnout, ale ani je nehne.~Za týden je tedy potřeba jít na ultrazvuk ještě jednou. Děti s sebou v mezičase neustále melou, a hned jak Ludmila cítí, že si zase lehly, pošle je uklidit si do pokoje. (Je mi jich líto, takže zatím uklízím za ně. Zatím. Jakmile vyrostou, budou si ty špinavé ponožky uklízet samy.)A skutečně, při druhé návštěvě je sonoložka spokojená, všechno je řádně proměřené. Tak co páteř, vyzvídá Ludmila. To vám nemůžu říct, kroutí sonoložka hlavou, výsledky vám přijdou emailem.Ještě ten den dostaneme email. Mají páteř! Každá jednu!A já se raduju. Jednak, že to nebudou žádný bezpáteřný potvory – ale hlavně, že jsem vymyslel slovo sonoložka.

Instagram

Mon, 18 Feb 2013 13:45:00 -0700

Date: Aug 9, 2011Number of Photos in Album: 307View Album

Na dvě slabiky

Sat, 09 Feb 2013 18:52:00 -0700

Pod stromečkem leží úhledný balíček – Ludmila dostala od Ježíška gramofon. Jednak po něm sama velmi touží a jednak tyhle Vánoce už jsou trochu ulepené od dětí. Já jsem s gramofonem a deskama vyrůstal a nevidím důvod, proč o to připravit svoje děti.Koupit gramofon je sranda, ale jaké koupit desky? Polechtal jsem svou superpaměť a dal si dohromady seznam kazet, které Ludmila nasbírala během puberty a při stěhování do San Francisca vyhodila.Roztrhla papír. Dech se jí zúžil, oči zvhly, poprsí znachovělo. The Smiths! Co bude další?Co to je?Jak, co to je? Tvůj oblíbenec Chuck Berry!Ale já žádnýho Berryho neznám!To si jenom nepamatuješ! Vzpomeň si, mělas jeho kazetu! Počkej, pustím ti to a hned si vzpomeneš.Jehla řeže drážku, Chuck Berry žhaví kytaru, ale Ludmila zůstává chladná. Marně přemýšlím, jak se něco takového může stát. Jak můžete něco milovat, a pak zapomenout, vymazat, nevybavit si už nikdy víc.O měsíc později snídáme v Denny's kdesi poblíž Údolí smrti. Denny's je ten typ podniku, ve kterém se každým okamžikem může objevit speciální agent Dale Cooper a objednat si vynikající kávu. Velmi americký podnik s velmi americkým jídlem a velmi americkou muzikou.Slyšíš? říká Ludmila, a všechno se jí zase úží, vlhne a nachoví, hraje Buddy Holly.A já nejsem schopen polknout slaninu, protože se velmi hněvám na všechny muzikanty na dvě slabiky.

Na dvě slabiky

Sat, 09 Feb 2013 18:52:00 -0700

Jdu na hodinu baletu

Thu, 10 Jan 2013 00:10:00 -0700

Nikomu to neříkejte, ale začal jsem chodit do posilovny. Ne přímo posilovat, ale jsou tam různé hodiny všelikého společného cvičení a protahování se, které by mi mohly pomoct, aby mě při zvedání a tahání dvou dětí nebolela záda.A protože nemám rád genderové stereotypy, vydal jsem se na hodinu baletu. Proč se chvíli nedržet barre a nezkusit si pár plié v páté pozici, že. Jsme v San Franciscu, jistě tam nebudu jediný muž.Ještě jsem si ověřil, kde se to koná (sál 2), a dorazil tam s pětiminutovým předstihem. Sál byl už skoro plný, napočítal jsem asi dvacet lidí a víc než polovina byli muži – ostatně jak jsem očekával.Ovšem místo protahování se u barre měli všichni na zemi podložku a protahovali se na ní. Inu, proč ne. Vytáhl jsem si taky jednu.Úderem půl vkročil do sálu statný černoch, pustil muziku a začal hulákat. A jedem! Zahřejeme se trošku! Sklapovačky, šup, šup!Chytré, pomyslel jsem si. Nejdřív se člověk trochu zahřeje, a pak se baletem trochu protáhne. Muzika sice nebyla žádné Labutí jezero, ale to se snese, jsme v jednadvacátém století.Nepřestáváme cvičit, makáme! Už jenom chvilku! A teď zvedat nohy! A šlapat! Do vejšky! Ještě vejš! A vydržet! Už jenom chvíli, za chvíli je konec!Já už bych teda řekl, že jsem docela zahřátý, ale evidentně jsem byl jediný.Po dvaceti minutách jsem do toho hulákání zůstal vyčerpaně ležet. Co to je za baleťácký hovado? Mám tady vypustit duši, ještě než začneme opravdu cvičit?Nepokládat ramena! Honem! Doleva, doprava! Ještě chvíli!Jeden chlapík se zvednul, sbalil podložku a zmizel. Srab! Začal jsem zase dělat sklapovačky. Udeřila celá.Ještě chvíli, ještě dvě, a poslední! Díky a zase příště!Myslel jsem, že umřu na místě, ale vztek byl silnější. Vrhnul jsem se něj.To si snad děláš prdel, ne! Za prvý, tohle nemělo s baletem vůbec nic společnýho, furt samý debilní sklapovačky, kdo ti je na to zvědavej, řveš tady jak tur, to si fakt myslíš, že na sebe nechám hulákat makej makej? Za druhý, má to trvat šedesát minut, takže mi není jasný, jak si to můžeš dovolit jen tak v půlce ukončit, a za třetí, co tady vůbec děláš? Pokud je mi známo, tak ten balet má vést nějaká ženská! To si jako myslíš, že když ji dneska zastupuješ, tak si z toho můžeš udělat nějaký praštěný posilování?!To všechno se mi zračilo v očích, když se ke mně blížil. Good job, poplácal mě po rameni.A zmizel směrem k sálu 2, ve kterém osm křehkých dívek u barre tiše a synchronně poklesávalo v kolenou.

Jdu na hodinu baletu

Thu, 10 Jan 2013 00:10:00 -0700

Příjmení: Ludmila

Wed, 09 Jan 2013 22:42:00 -0700

Zdravotní pojištění v USA není zdaleka tak solidární jako v ČR. Neupisujete se do jednoho systému, v jehož rámci si jen volíte pojišťovnu (a je vám skoro jedno, která to je). Musíte si vybrat pojišťovnu a nějaký určitý pojišťovací plán, který konkrétně stanovuje, na co a za kolik jste pojištěni.Pozor na předložky: Já často říkám, že je to pojištění "proti něčemu", ale správně je samozřejmě "pro případ". Pojištění pro případ těhotenství, podobně jako pojištění pro případ požáru, nezabrání pojistné události samotné, ale zmírňuje její finanční následky. V případě porodu dvojčat, jehož cena je odhadována na sto šedesát tisíc dolarů, zmírňuje dokonce velmi výrazně.A podobně jako není možné sjednat si pojištění pro případ požáru v okamžiku, kdy už je dům v plamenech, ani v případě pojištění pro případ těhotenství není možné se pojistit, když už je ruka, ehm, v rukávě.Tomu se říká pre-existing condition – to všechno jsme se, jak se tady pěkně říká, learned the hard way, a to když nám místní veterinář řekl, že Pascal má tolik problémů, že se (veterinář) diví, že (Pascal) nemá žádné pojištění, a pak jsme tedy nechali Pascala pojistit úplně na všechno, ovšem s výjimkou těch nemocí, které už má.Takže je nám to pojištění vcelku k hovnu.Zdravotní pojištění se zjednodušuje a zlevňuje, pokud máte uvědomělého zaměstnavatele, který s pojišťovnami dojedná lepší podmínky, a ještě finančně přispívá. Pro případ porodu – stejně jako pro případ všech ostatních nemocí a úrazů – jsme tedy byli pojištěni už od roku 2009. Ovšem s rokem 2013 přišla v zaměstnání změna pojišťoven a najednou se přehlašujeme k nové pojišťovně a těhotenství je samozřejmě pre-existing.Naštěstí je stát Kalifornie ve svém socialismu moudrý a stanovuje, že pokud plynule přecházíte od jedné pojišťovny k druhé a u té první jste na těhotenství pojištěni byli, musí to ta nová pojišťovna akceptovat. Na takovýchto věcech se mimochodem moc dobře zkouší, jak zarytí jste pravičáči. Sláva tedy, stačí plynule přejít.K poslednímu listopadu je potřeba vyplnit všechny fomuláře, aby k prvnímu lednu mohl nastat onen plynulý přechod. Devatenáctého prosince se ovšem dozvídáme, že plynulost přechodu byla zákeřně přervána. Někdo (a nemám už sílu pátrat, kdo to byl) ty formuláře ztratil. Těsně před Vánoci tedy vyplňujeme všechno znovu a všichni nás ujišťují, že ve zrychleném řízení se všechno před koncem roku stihne.Jenomže k prvnímu lednu už všichni mají kartičku pojišťovny s číslem pojištěnce, a my nic. Volám tedy do pojišťovny a chvíli se přetahujeme. Řekněte mi číslo pojištěnce. Ne, vy mi řekněte číslo pojištěnce! To je vaše číslo, tak mi ho řekněte! Je to moje číslo, tak mi ho řekněte! Nemůžu vám ho říct, dokud mi ho neřeknete!Tak víte co, navrhuje mi nakonec paní, já vás přepojím na jiné oddělení, tam vás ověří, a pak přepojí zpátky ke mně a už to spolu nějak vyřídíme. Zní to jako skvělý nápad, tedy až do té doby, než se po přepojení ozve záznamník. Myslím, že to paní věděla.Nechávám zprávu a ještě ten den odpoledne mi volá zpátky šišlavý a koktavý pán. Za to, že mu vyzradím svoje SSN je ochoten mi nadiktovat číslo pojištěnce. Pasát čtyři pasát čtyři, říká. Padesát čtyři? Ne, pasát čtyři pasát čtyři. Dvacet čtyři? Jo, pasát čtyři. Dvakrát za sebou, dvacet čtyři dvacet čtyři? Ale ne, pasát čtyři pasát čtyři. Dvacet čtyři padesát čtyři? Jo, pasát čtyři pasát čtyři nula pasát čtyři.Číslo nakonec mám, pro sebe i pro Ludmilu, a už zbývá jenom zaregistrovat se k lékaři a objednat se!Ale je to záhada: Do webového portálu se zaloguju pomocí svého čísla, při výběru lékaře uvedu své příjmení a datum narození, a všechno funguje. Když se Ludmila zaloguje pomocí svého čísla a při výběru lékaře uvede své příjmení a datum narození, tak jí to napíše, že neexistuje.Koukáme do toho jak husa do flašky. V profilu všechno sedí, jméno tam je, datum narození taky, kde může být chyba? A jak tak porovnávám ty dvě stránky, svou a její, všimnu si jedné malé drobnosti. Prohozené příjmení a jméno. A změnit to už nejde, protože je po prvním lednu.Naše děti se budou jmenovat Luisa a Lotka Ludmilovy.

Příjmení: Ludmila

Wed, 09 Jan 2013 22:42:00 -0700

Zdravotní pojištění v USA není zdaleka tak solidární jako v ČR. Neupisujete se do jednoho systému, v jehož rámci si jen volíte pojišťovnu (a je vám skoro jedno, která to je). Musíte si vybrat pojišťovnu a nějaký určitý pojišťovací plán, který konkrétně stanovuje, na co a za kolik jste pojištěni.Pozor na předložky: Já často říkám, že je to pojištění "proti něčemu", ale správně je samozřejmě "pro případ". Pojištění pro případ těhotenství, podobně jako pojištění pro případ požáru, nezabrání pojistné události samotné, ale zmírňuje její finanční následky. V případě porodu dvojčat, jehož cena je odhadována na sto šedesát tisíc dolarů, zmírňuje dokonce velmi výrazně.A podobně jako není možné sjednat si pojištění pro případ požáru v okamžiku, kdy už je dům v plamenech, ani v případě pojištění pro případ těhotenství není možné se pojistit, když už je ruka, ehm, v rukávě.Tomu se říká pre-existing condition – a o tom všem jsme se, jak se tady pěkně říká, learned the hard way, když nám místní veterinář řekl, že Pascal má tolik problémů, že se (veterinář) diví, že (Pascal) nemá žádné pojištění, a pak jsme tedy nechali Pascala pojistit úplně na všechno, ovšem s výjimkou těch nemocí, které už má.Takže je nám to pojištění vcelku k hovnu.Zdravotní pojištění se zjednodušuje a zlevňuje, pokud máte uvědomělého zaměstnavatele, který s pojišťovnami dojedná lepší podmínky, a ještě finančně přispívá. Pro případ porodu – stejně jako pro případ všech ostatních nemocí a úrazů – jsme tedy byli pojištěni už od roku 2009. Ovšem s rokem 2013 přišla v zaměstnání změna pojišťoven a najednou se přehlašujeme k nové pojišťovně a těhotenství je samozřejmě pre-existing.Naštěstí je stát Kalifornie ve svém socialismu moudrý a stanovuje, že pokud plynule přecházíte od jedné pojišťovny k druhé a u té první jste na těhotenství pojištěni byli, musí to ta nová pojišťovna akceptovat. Na takovýchto věcech se mimochodem moc dobře zkouší, jak zarytí jste pravičáči. Sláva tedy, stačí plynule přejít.K poslednímu listopadu je potřeba vyplnit všechny fomuláře, aby k prvnímu lednu mohl nastat onen plynulý přechod. Devatenáctého prosince se ovšem dozvídáme, že plynulost přechodu byla zákeřně přervána. Někdo (a nemám už sílu pátrat, kdo to byl) ty formuláře ztratil. Těsně před Vánoci tedy vyplňujeme všechno znovu a všichni nás ujišťují, že ve zrychleném řízení se všechno před koncem roku stihne.Jenomže k prvnímu lednu už všichni mají kartičku pojišťovny s číslem pojištěnce, a my nic. Volám tedy do pojišťovny a chvíli se přetahujeme. Řekněte mi číslo pojištěnce. Ne, vy mi řekněte číslo pojištěnce! To je vaše číslo, tak mi ho řekněte! Je to moje číslo, tak mi ho řekněte! Nemůžu vám ho říct, dokud mi ho neřeknete!Tak víte co, navrhuje mi nakonec paní, já vás přepojím na jiné oddělení, tam vás ověří, a pak přepojí zpátky ke mně a už to spolu nějak vyřídíme. Zní to jako skvělý nápad, tedy až do té doby, než se po přepojení ozve záznamník. Myslím, že to paní věděla.Nechávám zprávu a ještě ten den odpoledne mi volá zpátky šišlavý a koktavý pán. Za to, že mu vyzradím svoje SSN je ochoten mi nadiktovat číslo pojištěnce. Pasát čtyři pasát čtyři, říká. Padesát čtyři? Ne, pasát čtyři pasát čtyři. Dvacet čtyři? Jo, pasát čtyři. Dvakrát za sebou, dvacet čtyři dvacet čtyři? Ale ne, pasát čtyři pasát čtyři. Dvacet čtyři padesát čtyři? Jo, pasát čtyři pasát čtyři nula pasát čtyři.Číslo nakonec mám, pro sebe i pro Ludmilu, a už zbývá jenom zaregistrovat se k lékaři a objednat se!Ale je to záhada: Do webového portálu se zaloguju pomocí svého čísla, při výběru lékaře uvedu své příjmení a datum narození, a všechno funguje. Když se Ludmila zaloguje pomocí svého čísla a při výběru lékaře uvede své příjmení a datum narození, tak jí to napíše, že neexistuje.Koukáme do toho jak husa do flašky. V profilu všechno sedí, jméno tam je, datum narození taky, kde může být chyba? A jak tak porovnávám ty dvě stránky, svou a její, všimnu si jedné malé drobnosti. Prohozené příjmení a jméno. A změnit to už nejde, protože je po prvním lednu.Naše děti se budou jmenovat Luisa a Lotka Ludmilovy.

Těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy

Fri, 04 Jan 2013 00:05:00 -0700

To se tvrdí všude, takže je to pravda. Dokonce je to prý napsané i v těhotenské průkazce.Jo vy nevíte, co je těhotenská průkazka? To je základní dokument těhotné ženy. Jako muž jsem si naivně myslel, že těhotná nemůže zapomenout, že je těhotná. Že fakt těhotenství je vždy přítomný – Ludmila ale tvrdí, že si někdy za celý den ani nevzpomene. A od toho je těhotenská průkazka, která vám to neustále připomíná.Má to menší vadu na kráse: V San Franciscu se žádné takové průkazky nevydávají, takže nám ji asi budu muset vyrobit svépomocí.Těhotenství je tedy nejkrásnější období v životě ženy. Často si to doma s Ludmilou přeříkáváme a přemýšlíme, co to znamená. Že s dítětem už to tak nějak není ono? Že už to bude jenom horší? Proto ženy chtějí další a další děti, aby mohly znovu prožít své nejkrásnější období?Těhotenství je nejkrásnější. Narostou vám – konečně! – prsa. Ludmila se jich nemůže nabažit. Je to jak po letech splněný sen.Chvíli jste strašlivě unavení, chvíli plni energie, nálada jako na horské dráze. Zadarmo! Probudíte se a už jste unavení. Ve škole vás obdivují, jak krásně umíte spát na lavici. Stavíte se za manželem v práci a usnete na recepci. Ve chvíli mánie naplánujete tříhodinovou procházku parkem, ale usnete dřív, než se stačíte obout.No, obout. Nemůžete se předklonit, ba ani opřít o kuchyňskou linku a umýt nádobí. Je snad lepšího důkazu, že těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy?Je to nejkrásnější období, protože si můžete jíst, co chcete. Těhotenské vitamíny a ty obří tablety železa, co se nechtějí dát spolknout, a vápník, které je potřeba, ale v těch těhotenských vitamínech z nějakého důvodu chybí, a pak řešíte nadbytek vitamínu D, který je v těch těhotenských i v tom vápníku – ale hlavně můžete jíst zmrzlinu, ve které je kyselina listová.A celou tu dobu můžete v klidu přemýšlet o tom, jestli vaše dítě náhodou nebude blbý. Teda v klidu ne, protože někdy musíte bezdůvodně plakat a jindy je vám zase tak špatně, že se vůbec přemýšlet nedá, nedá se vůbec nic, ani si uvědomovat, že těhotenství – a teď nevím, jestli jsem to tu už zmínil – je nejkrásnější období v životě ženy.Se spoustou věcí se nemusíte otravovat vůbec. Například s alkoholem. Nebo se sushi. Ostatně kdo by chtěl jíst syrové maso, když si může užívat nejkrásnější období?Prostě je mi to líto. Když večer mažu Ludmile břicho směsí sezamového oleje a včelího vosku, i já bych chtěl zažít to nejkrásnější, co může být. I já bych chtěl, aby mě někdo oplodnil. Děti máte v břiše pořád s sebou, nikam se nezaběhnou, nic neprovedou, bez odmlouvání snědí, co jim dáte. Těhotenství, nejkrásnější období v životě muže.

Těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy

Fri, 04 Jan 2013 00:05:00 -0700

Jak jsem se ztrapnil před celými Státy

Sun, 23 Dec 2012 20:04:00 -0700

Je den před Štědrým večerem a my zjišťujeme, že doma nic nemáme. Je potřeba vyrazit na nákup a pořídit suroviny na řízky, salát a polévku. Nákupní seznam je dlouhý jak Lovosivosice a venku prší a fučí, takže se nám nikam nechce, a o to víc rozšiřujeme ten seznam (to jde snadno, oba známe pumping lemma).Zápas s živly nakonec dopadne 1:1. Sice se dostaneme tam i zpátky, aniž by někoho z nás pohltil oceán, ale jedna papírová taška podlehne svodům deště – a bagety a celer se rozkutálí po chodnících Haight-Ashbury.Totiž ten celer: Dojedeme s nákupním košíkem do oddělení zeleniny a rozdělíme se. Skoč pro mrkev, celer a petržel, vysílá mě Ludmila, a sama míří pro citrony. Naberu do sáčku mrkev. Petržel zrovna nemají a celer se tu vůbec nevyrábí, a tak beru aspoň řapíkatý, ten se do polévky také hodí.Ludmila na mě podezřele kouká. Kde máš celer? Kde máš petržel? Nemaj, krčím rameny. A tak tam jdeme zpátky spolu. Co je tohle? ukazuje Ludmila na vyskládané petržele. Byli tu lidi a bránili mi ve výhledu, bráním se.A ten celer? Zatvářím se, že nejsem včerejší. Celer se tu přece neprodává... Ludmila jenom vzdychne a ukáže na regál s celerem. To bylo v Ženevě! Tam neměli celer!Takhle tady já žiju. Tři roky a nevšimnu si, že mají celer. A ještě každému vykládám veselou historku, jak Američané neznají celer, a proto můžou řapíkatému celeru – nemajíce od čeho jej odlišit – říkat prostě celery.Promiňte. Jsem tu cizinec. A to, co neměli v Ženevě, byla vlastně petržel.