Home › Petr Olmer

Mapa

Zvětšit mapu

August 16 2004, 1:13am, turecko2004.blogspot.com

Ráno snídaně a že prý nás odvezou autem na autobusovou zastávku do Boğazkale. Vesnička poblíž, prý velmi hezká. Z patnácti lidí, kteří nás včera večer obklopovali, se s námi rozloučilo jen pár.Po ránu je zima, jsem nastydlý. Kašlu, až si trhám pláce. Čekáme na autobus (dolmuš), každou chvíli kolem nás projíždí malý valník tažený jedním koněm. Dolmuš má jet v devět, to je za chvilku.Ale nakonec dolmuš odjíždí až v půl dvanácté. Jede tolik lidí, že se málem nevejdeme, batohy máme na klíně. A v Boğazkale nic - a tak jdeme navštívit místní památku: Yozgat.

Tags:
Boğazkale

July 21 2004, 2:48am, turecko2004.blogspot.com

Na návštěvě

Všichni v autobuse se nám snaží nějak pomoct, nakonec vystupujeme na benzínce a s naším novým přítelem jedeme dodávkou do nejlevnějšího hotelu v Sungurlu.Tam dostaneme večeři, zhrozíme se nad cenou 10 milionů za osobu (však už nejsme v Istanbulu) a jdeme pryč, na kraj města. Obklopí nás děti, že dál nesmíme, protože tam jsou zlí opilí lidé, kteří vraždí. Odtáhnou nás před svůj dům, kde sedí celá rodina. Můžeme si lehnout u nich na trávník, zvou nás na čaj, na jídlo, a nakonec i domů, spát. Anglicky mluví jen kluk ze sousedství. Je to takové trapné, že se nemůžeme domluvit s otcem rodiny.Celý večer si vyměnujeme slovníček a snažíme se nějak dorozumět, a pak se jenom usmíváme. Oproti té rodince z vlaku je to rozdíl - jiný vztah k ženám, milejší, ženy mluví samy, hodně, smějí se. Děti vychované!Vysprchujeme se a spíme v posteli, pod peřinou.

Tags:
Sungurlu

July 20 2004, 1:48am, turecko2004.blogspot.com

Omylem jinde

Z autobusu vystupujeme, když se nám zdá, že už jsme ve Kirikkale. Ale nejsme, vystoupili jsme dřív. Kamarádíme se s kirikkalskými hasiči, čaj, foto. Stopování je prý nebezpečné.Pak jdeme pěšky, tři minuty neúspěšně stopujeme. Zase nás láká taxikář, přidají se k nám děti, které umějí anglicky "Jak se jmenuješ?" a "Odkud jsi?". Čekáme na autobus do Čorumu. Děti nás zvou k sobě domů, ale autobus skutečně přijíždí, a my nakonec chceme jenom do Sungurlu.

Tags:
Kirikkale

July 20 2004, 1:26am, turecko2004.blogspot.com

V hlavním městě

Přestože vlak odjel z Istanbulu s asi 40 minutovým zpožděním, do Ankary jsme dorazili asi o deset minut dřív, než jsme měli.Chvíli jsme bloudili nádražím a okolím, až jsme se vydali téměř náhodnou cestou, která se ukázala jako naprosto správná. Za stadionem jsme narazili na metro, a to nás odvezlo do centra. V Ankaře má metro dvě trasy, vystoupili jsme na přestupní zastávce.A pak jsme se vydali na východ, na výpadovku směr Samsun, kde se pokusíme stopovat. Je 8:50 a Ludmila spí na trávníku. Já bych měl také dospat deficit, ale vím, že bych teď těžko usínal.Technologicky vyspělá Asie - v metru jsou velké televize na každých deseti metrech a zelený panáček na přechodu pro chodce hejbe nožičkama. Ale auta už tu staví až za přechodem; asi soutěží, kdo první vyrazí z křižovatky.-------V Ankaře jsme se prošli tam a zpátky. Květinový trh, koupit barevné tkaničky a korálky, pletení přívěsků a náramků, abychom měli co rozdávat dětem, a nakonec hledání cesty na výpadovku.Podle doporučení jedeme nějakým autobusem. Vystoupíme s nějakým dědou, vypadá jako místní blázen. Kolem nás je devět lidí, každý radí něco jiného, nabízejí autobusy, taxíky, až se konečně snad někdo dovtípí, že chceme jenom na dálnici.Místní blázen nás vede rozestavěnou čtvrtí, všichni se nám smějou, děda nás vede do úzké uličky, my nechceme, bojíme se, že nás chce zatáhnout k sobě domů, ale nakonec se ukáže, že je to zkratka - skutečně nás dovede k dálnici a tam nás Turci strčí do autobusu. Jedeme do Kirikkale.

Tags:
Ankara

July 19 2004, 8:01pm, turecko2004.blogspot.com

Směr Asie

Vlak v 8:30, kromě toho, že byl plný, odjížděl z úplně jiného nádraží, jako ostatně všechny vlaky směřující do Asie.Šli jsme hledat loď, zrovna jedna odplouvala (později se ukázalo, že jezdí každých 15 minut), a tak jsme se přeplavili do asijské části Istanbulu.Zapomněli jsme u nádraží vystoupit (je tam taková malá lokomotivka), ale dovolili nám se vrátit zadarmo. Vlak v 10:00 už byl také obsazený, a po dlouhých peripetiích se nám podařilo koupit si jízdenky na noční jízdu. Tedy to, čemu jsme se chtěli vyhnout. V Ankaře budeme v šest ráno.Turci jsou strašní bordeláři. V přístavu třeba ležela na boku zpola potopená zrezivělá nákladní loď. Proč ji někdo neuklidí? Tak jsme se aspoň pohoupali na jejím háku a snědli meloun. Byl až příliš velký.Teď už děsně dlouho čekám v bance, abych vyměnil peníze. Seznámil jsem se tu s jednou Australankou, která tu žije. Prý je lepší pracovat v evropské části Istanbulu a žít v asijské, je tu větší klid.Ludmila mi nechce říct, co mám psát.Po skoro hodině čekání v bance mi pokladní řekla, že na výměnu peněz mám lepší jít do směnárny. Byla hned na roku, bez fronty. Mám pocit, že těm doporučením, která jsme si před cestou nastudovali, nelze věřit. Prý AK Bank.Taky mi přijde divné to s tou inflací. Nedivil bych se, kdyby za čtyři týdny prodávali v Istanbulu euro zase za 1,770 milionu.Zašli jsme do restaurace na kebab (döner). Dali jsme si k tomu ayran, což je něco jako slaný ředěný jogurt. A pak ještě nějaké zákusky ("omylem" nám místo čtyř kousků přinesli deset) a nakonec čaj. U čaje jsme to pochopili: Když říkáme (ukazujeme) množství, musíme říkat na jednu osobu. Oni už si to vynásobí dvěma sami.Ludmila byla přeslazená, takže jsem tu cukroví (8 ks) musel sníst sám.V Istanbulu je zmatek na zmatku. Auta na sebe troubí, proplétají se uličkami, mezi nimi kličkují lidé, uhýbají, uskakují před tramvajemi. Když mají auta červenou, najednou do půlky přechodu a túrují motor.Obyčejná kebabárna a ono to má tři patra! Asi je tu večer napřískáno. A na záchodě mají tekoucí vodu, což je úžasný vynález.Ludmila je trochu paranoidní. Furt se bojí, že po ní Turci mlsně koukají nebo že ji pomlouvají. Když nám u Modré mešity někdo nabízel pohledy a Ludmila odmítla, stěžovala si - on mi řekl, že jsem čarodějnice nebo tak něco! A přitom jen říkal, že pohledy stojí jedno euro. Další uměl česky: Ahoj, dobré pohledy! A Ludmila: Chtěl mě pohladit, zmlať ho!Ještě jednou musím zdůraznit, jak to bylo ráno na nervy. Vlak je plný, druhý, třetí plný, nemáme peníze (turecké), pokladní mluví o "other" nádraží na "druhé" straně, my kolem nádraží kroužíme dokola, až nám druhý pokladní konečně prozradí, že jdeo asijskou "stranu". Pak zapomenem vystoupit, zase jsou vlaky plné, pak drahé, prostě jsme z toho byli chvíli na prášky. A navíc se nám stále ještě nepodařilo najít tu vychvalovanou autobusovou dopravu. Minibusy (dolmuše) tu jsou, ale dálkové ne. Občas kolem nás nějaký projede, ale hnízdo jsme nevypátrali.Na vlakovém nádraží nefunguje úschova zavazadel, takže se dnes celý den vláčíme s batohy. Ale tady to není Evropa, tady nám nikdo nenabízí ubytování. Naštěstí. Turci jsou milí, chtějí navazovat kontakty. Mně se to docela líbí, ale Ludmila je přísná. A tak hold ztrácím vizitky; dobře mi tak. Za týden už mi to asi bude lézt krkem.Když nad námi v noci oslavovali, přišel se šéf ubytovny zeptat, jestli nás to neruší. Byl jsem statečný a řekl, že ne, že je všechno v pořádku. Ale možná se ptal na něco úplně jiného. Každopádně druhou noc strávíme ve vlaku a zřejmě se moc nevyspíme (příjezd 5:50). Máme před sebou ještě sedm a půl hodiny v Istanbulu.-------Krátce po předchozím zápisu jsme potkali Ílya, tureckého učitele matematiky, který nás pozval do své kanceláře. Prý proto, že jsem informatik a on dostal chuť navázat kontakty s českými učiteli a vědci. Vypili jsme u něj dva čaje, já si oživil své dávno zašlé znalosti o Slovanech, nechali jsme si u něj batohy a vyrazili do města.Chodit bez batohu bylo velmi příjemné osvěžení, i když má jenom 10 kg. Prošli jsme si trh (bazar) se zeleninou, rybami a dalšími vymoženostmi. Běhali jsme tam několik hodin a ani se neztratili. Ílyas bydlí nedaleko býčí sochy. Kráva, ale muž, vysvětlil nám.Před šestou jsme se k němu vrátili a absolvovali jeětě krátkou lekci turečtiny. Vyprávěl nám o svém rodném městě, ve kterém jeho bratr vaří v restauraci; určitě ho musíme navštívit, máme to po cestě. Ještě nás zavedl do podniku, který provozuje komunita jeho rodného města. Můžeme tam prý i zadarmo spát, až budeme zase v Istanbulu. A máme od něj i pozvání na oběd.Pak už jsme šli na nádraží a začalo to správné veselí. V kupé pro šest, kde jsme měli dvě místenky, už sedělo šest lidí a snažili se nás přemluvit, že jeden šlověk se k nim ještě vejde a druhý si sedne jinam. Nechtěli jsme na to přistoupit, na chodbičce se strhla velká diskuse, někdo vykřikl "Turisti!" a lidi vybíhali ze svých kupé a chodili se na nás dívat. Zejména ti, co uměli trochu naglicky, se chtěli seznamovat.Nakonec jsme se do kup´všichni vešli, my, Ahmed, jeho žena, dcera, sestra, dítě sestry a ještě sestřenice či kdo, a později i její manžel. Chalpi kouřili, nutili nás opakovat nějaká slova o rybách, zvali nás k nim domů, do toho běhaly všude děti, lidi se na nás chodili koukat a povídat si s námi, prostě legrace.Nějakého mladíka (17 let) jsem ohromil tím, že jsem programátorem, protže to je jeho sen, a s dětmi jsme si hráli na bubáky.Pak rodina vytáhla jídlo, dala nám kuře, chleba, zeleninu, oříšky, všechno jsme dostali jako první, dřív než děti. Bylo to až trapné, že neumíme ani pořádně poděkovat. Zvlášť, když si holčička sundala korále a dala je Ludmile jako dárek. Snažili jsme se odmítnout a později je vrátit, ale nedali si říct. A nakonec jsme ještě dostali čaj.V kontrastu k naprosto úžasnému chování se k nám bylo chování mužů k ženám. Ahmed nejdřív seřval nějakého Turka, že odešel od našeho kupé, aniž se s nimi řádně rozloučil, později řval na vlastní ženu, a když si pak ona omylem vylezla na lůžko určené nám, začal ji tahat dolů, až seskočila tak prudce, ži si málem vykloubila rameno. Ahmeda to vůbec nezajímalo.Jako výraz nejvyšší úcty nám nabídli postele úplně nahoře. Neprozradili nám ale, že si vezou desítky rolí nějakých tapet či čeho, a že všechny ty tapety jsou nahoře. Velikost lůžka se rázem zmenšila na třetinu. Jakýmsi zázrakem jsem ale v tom dýmu a hustém nedýchatelném vzduchu usnul a spal jsem až do tří. Pak už se mi usnout nepodařilo.

Tags:
Istanbul

July 19 2004, 11:00am, turecko2004.blogspot.com

Poprvé v Istanbulu

Dorazili jsme do Istanbulu. Hned na letišti se nás ujal vlídný Turek a nutil nás, abychom se ubytovali v nějakém hotelu.Nechtěli jsme.Pak jsme na letišti našli směnárku AK Bank, v turistických informacích si vzali mapu Istanbulu a další milý člověk nám vnutil vizitku ubytovny Sinbad.- Hotel, chcete hotel? 55 euro, v Istanbulu ubytovny nejsou.- My chceme ubytovnu.- Za 35, chcete? Za dvacet! Za dvacet pro oba!- Nene, to je drahé.- Za deset pro oba!To už jsme vzali. Vysvětlil nám cestu a dal nám tu vizitku.Jeli jsme metrem a tramvají. Je to zvláštní, jak naprosto chaotiční Turci spořádaně vstupují na tramvajový ostrůvek přes turnikety, přestože nikde není žádné zábradlí.Dojeli jsme na Sultanahmed (Modrou mešitu) a hned jsme měli spoustu nabídek na ubytování. Nakonec se nás chytil Ali, který nám slíbil nejlepší ubytování ve městě. Ukázalo se, že jde o Sinbád. Ten znám, povídám, a ukázal jsem mu vizitku, kterou mi ihned sebral se slovy, že mi pak dá tutéž, dokonce ještě lepší.V Sinbádu chtěli za pokoj 18 euro, takže jsme šli pryč. Ali byl smutný a vysvětlil nám, že levnější ubytování neseženeme. Po dvaceti metrech jsme narazili na ubytovnu, kde chtěli 20 dolarů, ale ukecali jsme to na deset. Platili jsme eurama a ještě nám tři miliony vrátili. A protože nikdo neuměl ani slovo anglicky, domlouvali jsme se přes přítele na telefonu.Pokoj byl maličký s dvěma palandami. Večer nad námi Turci něco slavili. Hráli, zpívali, skákali a dupali, až se k nám málem propadli. Záchod na chodbě nic moc, ale prý to bude ještě horší.Při procházkách městem jsme narazili na ohromné množství toulavých koček. Autobusové nádraží jsme nenašli, ale vlakové ano, a tak jsme se rozhodli jet do Ankary vlakem. Zítra ráno v 8:30.

Tags:
Istanbul

July 18 2004, 11:00am, turecko2004.blogspot.com

Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Vězeň z Azkabanu je sice mrtev, ale ve filmu se vrací... Film se moc povedl, takže mu uděluji jednu hvězdičku z pěti. že je to málo? Hrál tam snad můj nejoblíbenější herec? Nehrál. A herečka? Taky ne. Tak co. Ta hvězdička je za to, že tam aspoň hrála moje druhá nejoblíbenější herečka. Děj knížky jsem už dávno zapomněl, takže to bylo celkem napínavé a překvapující, časová smyčka se povedla, ale za

Tags:
filmy
Potter

June 22 2004, 5:23pm, kulturreich.blogspot.com

S. King: Nezbytné věci

Nějak jsem tam na ni narazil v knihovně, a proč si ji tedy znovu nepřečíst. Z prvního čtení před mnoha a mnoha lety jsem si pamatoval jen to, že úvod je vynikající, ale na konci je pes zavražděn vývrtkou a pak se to celé nějak zvrhne do úplné blbosti. Leč ukázalo se, že se mi podařilo spojit dohromady dvě knížky. Úplnou blbostí totiž končí Basket Flora. A tak jsem se vývrtky dočkal daleko dřív,

Tags:
knky
horor

June 22 2004, 4:39pm, kulturreich.blogspot.com

J. K. Rowlingová: Harry Potter a Fénixův řád

Tragédie. Je to divné, různě slátané, nedeterminující. Prostě úplně zbytečný díl. Všichni -iusové zůstávají -iusy ve všech pádech, a to mě bolí, ruší a znechucuje. Chci Siria, ne Siriuse! Ze čtvrtého dílu si nepamatuji vůbec nic, takže se prosím nedivte, že si zde poznamenám, co se tu dělo. Ve čtvrtém díle se koná nějaký turnaj bludišti, zemře nějaký Cedrik a Voldemort nějak obživne či co, víc

Tags:
knky
Potter

April 21 2004, 3:24pm, kulturreich.blogspot.com