V debatním kroužku mezi námi, novinářskými pátečníky, padla posledně zajímavá otázka. Existuje v tomto století próza, která ovlivnila svět jako kdysi Bible, Korán, Homér, Solženicynovy prózy o gulazích nebo Orwellova předpověď 1984? Neshodli jsme se. Měl jsem na jazyku, že se měla dát do psaní inkarnovaná Popelka Biliánová v podobě ctnostné Petry Paroubkové, jež jak známo jasnozřivě odhalila, že všechny české političky dělaly kariéru přes postel. Být právníkem Marie Kabrhelové, ženu to do Štrasburku.
Nic, nebo skoro nic nevyhyne úplně. I ta maličká ještěrka s námi sdílí sluníčko a její geny vzpomínají na ten správný druhohorní svět, to byl panečku svět, od té doby to nestojí za nic. Myslí si gen. Takovou literární ještěrku jsem objevil u nás v samoobsluze v regálu s novinami. Sešítek formátu B5, na obálce přísný pán s šestiraňákem a jmenovalo se to nějak jako Žhavá Arizona. Překvapilo mě to a trochu i dojalo. Chvilku jsem tím listoval. Všechno tam bylo, co k tomu patří. Značkování stád a puška v sedlovém pouzdře a fazole k snídani. Měli tam dva tituly, úplně zastrčené dole v koutě.
Tak já už opravdu nevím, co si počít. Všichni kamarádi a známí řeší úrovně snů, do nichž vstupují hrdinové filmu Počátek (Leonardo DiCaprio a pár dalších, jejichž jména si stejně nikdo z nich nepamatuje), internetové diskuse jsou plné debat o tom, co se děje v „Limbu“ a zda když člověk jde do Limba vědomě, je si toho v Limbu vědom, či nikoliv, a zda ta část, kde „házeli Fischera z baráku“ bylo Limbo či „normálně level 4 sen“. Kolega Roeper napíše, že Počátek je „jedním z nejlepších filmů 21. století“, kolega Fila zas, že to je „Matrix pro 21. století“ (ačkoliv moudře recenzi otevírá opatrnou zmínkou, že některé světové „nezpochybnitelné klasiky“ byly při své premiéře odmítány coby „efektní, ale prázdné, zdlouhavé a sebedůležité pseudofilozofování“), a já ho prospal. Mám pár věcí, které mohu uvést na svou obhajobu (zvláště to, že mě Počátek jako správná nezpochybnitelná klasika uspal svým prázdným, zdlouhavým a sebedůležitým pseudofilozofováním), ale co si mám teď počít? Poté, co se rozsvítilo v kině, jsem byl sice příjemně osvěžen, ale jediné, co o Počátku mohu říci, je, že kdykoli jsem párkrát ze spaní otevřel oči a zamžoural na plátno, padala tam dodávka z mostu. Mimochodem - stejný druh zážitku mám z další nezpochybnitelné klasiky, Tarkovského Stalkera. Rozdíl byl jen v tom, že tam zas furt někdo jezdil na drezíně.
Když jsem si přečetl, že se v novém občanském zákoníku, kterým se již brzy bude zabývat sněmovna, nachází i paragraf, podle něhož můžete dostat odškodné za „újmu na ztrátě radosti z dovolené“, pochopil jsem, že ho tam vložila nějaká žena. Pro většinu mužů v produktivním věku (rozuměj v době rodinných dovolených) je dovolená tak jako tak nutným zlem, jak přetrpět týden či dva v uzavřeném výběhu se řvoucími dětmi a neurotickou manželkou bez nároku na odměnu sexem („neblázni, děti jsou ještě vzhůru!“) a bez možnosti relaxovat prací – takže jakápak radost, která by se mohla ztratit? A muž v předproduktivním věku (na dovolené s přítelkyní) či v postproduktivním (s milenkou, či dokonce sám) si zase radost zkazit nenechá, i kdyby přilétly kobylky a okna hotelového pokoje vedla na domorodé popraviště. Ženy navíc dovedou „újmu na ztrátě radosti z dovolené“ propočítat poměrně přesně i bez občanského zákoníku; když zmizí magie okouzlení, máte černé body i za to, že připlavou medúzy nebo začne pršet…
Nikdy jsem nebyla v Uherském Hradišti - ani na Letní filmové škole, o které mluví s nadšením kdekdo z mých známých, ani při žádné jiné příležitosti. Pojedu až teď. Vím, že tam chátrá věznice z konce devatenáctého století, ze které by město chtělo udělat muzeum, a že se mu nedaří rozpadající se budovu koupit. Skoro se to povedlo, uherskohradišťští zastupitelé se dohodli, že peníze seženou, ale čáru přes rozpočet jim udělal soud. Okresní soud v Uherském Hradišti totiž do zchátralé budovy nastěhoval část svých spisů, aby je uchránil před povodněmi, a tím pádem už bývalá věznice není „nepotřebná“. A „potřebné“ budovy stát pochopitelně neprodává. Velice bych si přála, aby se nápad s muzeem podařilo prosadit. Viděla jsem podobná muzea ve Vilniusu, v Budapešti a v rumunském Sighetu - a vždycky to byl opravdu působivý zážitek. Budapešťský Dům teroru, Terror Háza, je nejmodernější, ale já mám nejradši sighetský Memorial, snad proto, že jsem tam byla víckrát. Nebo proto, že mám prostě ráda Sighet: je to půvabné městečko, kde člověk na každém kroku vidí, že je v bývalé habsburské monarchii. I věznici tam našinec pozná na první pohled, třebaže je proměněná v muzeum. Zrekonstruovala ji Občanská aliance, soukromá iniciativa, které ji sighetská paní starostka bezplatně poskytla. Věznice se -podobně jako ta v Uherském Hradišti - už léta nepoužívala a Občanské alianci se podařilo vdechnout jí nový život. V jednotlivých celách jsou tematicky uspořádané výstavy, je tam i cela o československé Chartě 77 a polské Solidaritě. Hlavně se ale v Sighetu celé roky pokaždé v létě pořádaly mezinárodní semináře mapující období komunismu a letní škola, na kterou se sjíždělo mnoho desítek středoškoláků. Nejsem jediná, kdo si myslí, že by v Česku mělo být pořádné muzeum totality, petici za takové využití budovy uherskohradišťské věznice iniciovalo občanské sdružení Memoria (ti mě do Hradiště pozvali) a podepsala ji spousta lidí. Ve svých snech jsem si brousila zuby na Pankrác, ale člověk nemá všechno vidět v Praze - do Sighetu jezdí lidé z celého Rumunska, a že je to pěkná dálka - až na samých hranicích s Ukrajinou. Jistě by jezdili i do Uherského Hradiště, když jsou ochotni se tam léto co léto sjíždět na Letní filmovou školu.
Za všechno může brněnský vydavatel Jaromír Kratochvíl ze Studia Indies a všudybyl Facebook. Před dvěma lety se na mě první jmenovaný obrátil, jestli bych nenapsal pár slov do bookletu k cédéčku s reedicemi dvou alb jazzrockové skupiny Mahagon. A najednou se mi hodinky začaly prudce přetáčet zpátky, jak ve snu z buňuelovského filmu.
Těžko říct, jestli si to ve Studiu Najbrt uvědomili, ale svým novým ostravským logem v podobě tří vykřičníků za názvem města udělali z Ostravy stejnou hysterku, jakou až donedávna bylo jenom Brno. Z pohledu pražského šovinisty je dnes návštěva Ostravy možná ještě více frustrující nežli jít na kafe s brněnským kamarádem dejme tomu do Spolku na Orlí, protože tam ty ukřivděné pindy o tom, co v Brně dokázali a čeho vy si ani nevšimnete, musíte jenom poslouchat. V Ostravě to teď dostáváte písemně. Tři vykřičníky z loga tam teď přidávají ke všemu jako kečup k jídlu ve špatné pizzerii, není to totiž jenom OSTRAVA!!!, ale taky DIVADLO!!!, MUZEUM CITER!!! a (nekecám) GRILOVANÉ KUŘE!!! Město na vás křičí ze všech stran, co všechno umí, co nabízí, chová se k vám jako k nevděčnému milenci, který to tak dlouho opomíjel, že nezbude než mu v tom omočit čumák.
Zeptal jsem se našeho Jana, o čem bych měl psát, aby to bylo něco jiného. „Napiš o té krizi, že žádná není. To jenom končí prosperita založená na tom, že výrobce nám vnucuje pořád tytéž věci, které nepotřebujeme, protože už všecko máme. Příští prosperita bude založená na něčem jiném…“ a řekl několik nápadů. „No to je téma! Ale napiš to ty, já tě tu ohlásím.“ Jan řekl: „Četl jsem teď někde, co prý řekl Tomáš Baťa o tehdejší krizi. Ekonomická krize není, je krize morální. Že se má pracovat a šetřit.“ – „Prosím tě! Jak pracovat, když tu práci nikdo nekoupí? Ne Janku. Baťa byl pedagog, to je pravda, ale někdy tím odváděl řeč od toho, že je tvrdý kapitalista.“
Být zbitý a hledět vzhůru, tak učil Jack Kerouac. K pocitu zbitosti máte příležitost na masážním stole. Tam jsem se ocitl v naději, že mě pan masér zbaví bolesti v kříži, v místě, které rozhodně neleží blízko centra rozumu. Oba jsme hleděli vzhůru, přinejmenším obrazně. Zabývali jsme se mimozemskými civilizacemi. Co si o nich myslím?
Vím, že v době, kdy budete číst tyhle řádky, už bude mistrovství světa ve fotbale týdenní – a tedy hlubokou – minulostí. Ale já je píšu čerstvě po finále a navíc nadčasově, protože mě donutilo k zamyšlení, co vlastně z toho letošního šampionátu je použitelné universálně. Jako přesah i pro ty, co se o fotbal nezajímají.
Včera bylo šestisté výročí bitvy u Grunwaldu, ale Poláci budou pořádně slavit až o víkendu, kdy proběhne rekonstrukce bitvy. Zlé jazyky praví, že to dopadne stejně jako tenkrát -už proto, že křižácké voje se pečou na slunci, kdežto polsko-litevské oddíly jsou schovány ve stínu lesa. Jako před šesti sty lety. Tenkrát nebylo takové vedro jako letos, zato v noci před bitvou dul ukrutný vítr, který rval stany a honil je povětřím, a protože ještě trval středověk, věštili přihlížející z obrazců, které létající stany ve vzduchu vytvářely.
Nechápu kolegy novináře, kteří shrnuli právě skončené mistrovství světa ve fotbale málem jako Ludvík XVI., který si napsal do deníku v den pádu Bastily: „Nic.“ Nestačilo jim, že viděli v akci většinu nejlepších hráčů planety? Nenadchl je ladný a efektivní styl vítězů? Tak pardon.