Koloušci útočí, to je především velký příběh lásky, zrady a pomsty. Příběh sice klasický, ale vyprávěný optikou 21. století.

Láska rabína k němé kurdské pošťačce je přervána vstupem ženy–vampa. Vampova expozice je sice na první pohled banální, ale nebyl by to Olmer, kdyby této banalitě nedodal symbolický, ba až fatální podtext. Vamp vrací věci do normálu, odděluje odlišné, opravuje zbořené barikády, ale proč? Protože je to správné, nebo protože je to pro nás jednodušší?

Není snad onen omílaný a obávaný střet civilizací spíše vědomým cílem než nutností? To je jedna z otázek, kterou Koloušci nemilosrdně odkrývají. Jak si na ni odpovíme? Není snad závěrečná katarze s pohledem na zimní oblohu jen falešnou odpovědí, varováním?

Velký milostný příběh se odehrává v rámci drobných osudů bývalých členů skautského oddílu Koloušci. Není to ale jen pouhý rámec, který zlidšťuje a usazuje hlavní motiv pevně v realitě. I v této rovině jde o vyšší cíle. Odrostlí Koloušci se chtějí ještě jednou sejít nejen aby zavzpomínali na staré časy, ale hlavně aby překonali své znechucení z atomizace občanské společnosti.

Bývalí skautové touží po návratu společných vazeb. Chtějí se vlastně vrátit do dětství, protože dospělost jim zatím přinesla jen prázdnotu zklamání a zklamání prázdnoty. Založením nového spolku se snaží vyčlenit z dnešní společnosti, které nerozumějí. Volají po návratu časů, kdy vše bývalo jednodušší.

A právě v tom okamžiku přijde ona děsivá zkouška charakteru. Koloušci v ní bohužel neobstojí a zaplatí za to svými životy.

Přestože jde o vyprávění moderní, nijak se nepozastavující nad nejrůznějšími sexuálními úchylkami (protože takový náš svět prostě je) a nakousávající i taková tabu jako je močení žen do mušlí, filmové zpracování je koláží klasických stylů. Kombinace barevného a černobílého materiálu ještě více obnažuje a umocňuje zásadní morální rozpory, nad kterými jsou Koloušci vystavěni.