Ale výběr je obtížný, protože v Deváté máte kromě orchestru i sbor a čtyři sólové hlasy. Poskládat to všechno dohromady, abyste dostali vyváženou nahrávku, se ne vždy povede. Ale je to pořád lepší než u živých vystoupení (mimochodem, Devátá už nebude zakončovat Pražské jaro, právě z těchto důvodů).

Pokud chcete, aby se orchestr lesknul a hlasy se kroutily, jděte po standardu: Herbertu von Karajanovi s Berlíňáky. Pozor, Karajan natočil Devátou asi třikrát, vyberte si tu z roku 1963.

Osobně mi ale takový lesk sedne spíš k Čajkovskému. Beethovena chci odměřeného, úderného, revolučního. Jsme-li na stejné vlně, nemáte jinou možnost než Johna Eliota Gardinera s Orchestre révolutionnaire et romantique. Nedočkáte se žádných kudrlinek, ale hlasy jsou dokonalé a Óda na radost nezní jak německá odrhovačka. Kromě toho, že uslyšíte dobové nástroje (poznáte to asi nejlépe na žestích), může vás překvapit smuteční pochod, který Gardiner hraje 2x rychleji než všichni ostatní. Tvrdí totiž, že při přepisování partitury došlo k "překlepu" u tempové noty. Možná trochu překvapivě tam rychlé tempo docela sedne...

Jdete spíš po raritách? Sežeňte si Leonarda Bersteina po pádu Berlínské zdi. Kromě pochopitelného napětí má Óda na radost trochu změněný text. Nezapomeňte ale, že málokdo má pomalejší tempa než Lenny.

A co historické nahrávky? Toscanini s NBC je už léty prověřený.

Jistě nebude na škodu poslechnout si Carlose Kleibera. Mnoho lidí považuje jeho nahrávky Beethovenových symfonií za nepřekonané. Zkuste také (modernějšího) Harnoncourta, ale nejsem si jist, jestli náhodou není v prodeji jen celý komplet symfonií (v tom případě si jej kupte, neprohloupíte).

No a pak jsou tu další doporučované nahrávky, ty jsem ale neslyšel: Wand, poslední Abbado... zkuste a uvidíte. :-)

Jo a dejte vědět, co jste si vybrali!