Pohledem do svého katalogu (jistěže mám katalog, neboť jsem pořádný) jsem zjistil, že mám pět nahrávek Šesté a že by tedy bylo na čase je řádně prozkoumat a zjistit, která mi nejvíc vyhovuje. Začal jsem Wilhelmem Furtwänglerem s Berlíňáky z roku 1938. To je taková až bych řekl referenční nahrávka. Pak jsem si poslechl týž orchestr opět s W. F., ale tentokrát z roku 1951. Technický záznam pochopitelně lepší, ale překvapivě byly obě nahrávky téměř totožné výrazově i tempově. Obě znějí stejně řízně, vojensky, jen v té starší jsou smyčce ostřejší a v té novější kotle silnější, takže je taková víc zatemněná.

Pak přišel na řadu Václav Talich s Českou filharmonií, rok 1953. Najednou jsem se dostal do zcela jiného světa. Nahrávka je mnohem měkčí, lyričtější, občas se téměř zastaví — ale je to jenom zdání, tempově pochopitelně v pořádku. Už v tom není nic vojenského, je to zpěvné, pomalé věty jsou rychlejší než u Furtwänglera, volba rychlých temp obdobná, ale třeba v závěru třetí věty výrazově odlišná: Furtwängler je majestátný, Talich spíše radostný.

Zpátky k Berlínským filharmonikům, tentokrát s Herbertem von Karajanem. Jako že mi často Karajan nesedne (třeba mladší Beethovenovy nahrávky), tohle bylo úplně to pravé! Mutiho už jsem ani nepouštěl... V porovnání s Furtwänglerem (a narozdíl od Talicha) má pomalé věty stejně rychlé, ale rychlé jsou rychlejší, erupce zvukových mas, a přitom pořád tak ladné jako ČF, jen vášnivější. Tentokrát to Karajan vyhrál. Promiňte, Václave.

Doporučená nahrávka:

Petr Iljič Čajkovský: Symfonie č. 6 h moll, Patetická
Berliner Philharmoniker, Herbert von Karajan, DG, natočeno 1964