hudba
| 6.06.2005, 21:38:00
Arvo Pärt: Tabula rasa (1/6)
Úvod.
Tabula rasa (miniseriál):
1. díl: Úvod
2. díl: Ludus. Gradace.
3. díl: Tutti, concertino solo a generální pauzy.
4. díl: Číselné vztahy a dynamika gradace.
5. díl: Kadence. Coda.
6. díl: Silencium ve zkratce. Závěr. Prameny a literatura.
Arvo Pärt patří mezi celosvětově známé postavy vážné hudby. Narodil se roku 1935 v Estonsku, kde byl uznáván jako plodný autor filmové hudby, ale zároveň podrobován cenzuře ve své volné tvorbě, což ho dohnalo v roce 1980 k emigraci. Dodnes žije a tvoří v Německu.
Po prvních pokusech v neoklasickém stylu (ještě za studií na konzervatoři v Talinu) byl prvním estonským skladatelem, jenž užil seriální kompoziční techniky (Nekrolog, 1960). Obdobně jako na počátku šedesátých let v Československu a v celém východním bloku jsou i Pärtova šedesátá léta spojena s usilovným hledáním nového vyjadřovacího jazyka.
Záhy po serialistickém období pro sebe objevuje princip koláže (Collage sur B.A.C.H., 1964). V dlouhé pauze mezi lety 1971-1976, kdy téměř přestal komponovat, intenzivně studuje gregoriánský chorál, středověkou heterofonii, renesanční polyfonii, a ve svém vlastním hudebním jazyce tuto zkušenost přetavuje do tzv. stylu Tintinnabuli (latinsky zvonky, orig. Tintinnabulation).
Pärt říká: „…vše, co je nepodstatné, odpadá… Zjistil jsem, že stačí, když se krásně zahraje jenom jediná nota… Vytvořil jsem nejprimitivnější materiál – s triádou, s jednou specifickou tonalitou. Tři noty triády jsou jako zvony. Proto tomu říkám Tintinnabuli… je to útěk do dobrovolné chudoby.“
Askeze je Pärtovi blízká i v osobním životě, nějaký čas dokonce trávil v klášteře. Tato radikální změna ve způsobu vyjadřování nebyla v rámci hudebního světa 70. let ojedinělá, jiným způsobem se o „novou jednoduchost“ pokoušeli i další skladatelé (např. Górecki nebo již dříve minimalismus v Americe). Tímto předělem nastoupila do evropského hudebního prostoru postmoderna.
Tabula rasa, dvojkoncert pro dvoje housle, smyčcový orchestr a preparovaný klavír, je vedle Fratres nejznámějším dílem tohoto asketického období. Byla napsána roku 1977, dedikace patří houslistům Tatjaně Gridenkové a Gidonu Kremerovi a dirigentovi Erimu Klasovi.
Tento dvojkoncert má dvě kontrastní věty. První, Ludus v a moll, začíná nejvyšším a4 v houslích a graduje, druhá, Silentium, celá v d moll a dvakrát delší než věta prvá, celou dobu postupně klesá až k nejnižšímu E1 kontrabasů a rozplyne se v tichu. Ludus je psáno ve formě concerta grossa, forma Silentia směřuje k postupnému rušení, destrukci hudby.
píše Kateřina Koutná
další díl: Ludus. Gradace.
link
Ohlasy
Přidání ohlasu