Jizvičky

S doslovem Františka Wiedermayera
Vydáno vlastním nákladem v počtu dvou set výtisků
Tisk VIVAS prepress
Praha 2003

Potulka

cigaretový dým se vtlačil mezi nás
a tím stanovil cenu
naproti opozdilým chodcům
svou něhou se jim dával všanc
ohníčkem lákal k jiným mravům

kývnutím to kouzlo zesílilo
kouř skrýval nahá záda
a těžký pach a potom křik – –

ta dívka znala obě poezie…

A má jsou pouta

zvláčněním trpím
a ruka věcně láme trny
vždyť jsou mé
jen díváním se doznávám změn
v hloubkách se chytám kamení
a hážu a ptám se
máš mě? – mám!
mám svázané něhy
mám zkřížené klouby
ve světlech se mi rýsuješ
a přece už to vím

vesmír je plný otců a dětí…

Laskominky

neupírám té noci jisté uniformní znaky
přesto – –

dvě ženy krátce po sobě
a obě jsou mi matkou
a každá má doma dceru, která ještě nespí

znával jsem to a uměl líp
dnes – na plicích líh z pragmatismu a vykašlávám
svalovinu

zpocený jdu vstříc obnažené kráse
a vyčerpaný padám dalším
do klína

všem dívkám – otcem
mě zmáhá…

Doslov

„Jdu světem téměř bez zábran“, říká Petr Olmer ve své předchozí básnické sbírce Číhání na med. Po dvou letech je už lakoničtější: „A studím. / A pálím. / A žiju.“ Je uměřenější, už nechce zachránit svět, už nepřehrává, jen patosu má stále ještě na rozdávání.

Nosným tématem Jizviček je obnošené dvojí vidění světa mezi ním a ní, často jen skica, ve které nikdo nemá ani nehledá pravdu. Je to vpravdě milostná poezie, i když drsně milostná, technicky zakalená, ale vždy rytmická a svěží. Olmer sice nosí obnošené šaty, ale překvapivě živým a ironickým způsobem.

Ironie je totiž jeho životní myšlenkou. Mluví sice v první osobě, ale jistě to není on, bezdětný otec všech dívek, živý svých vrahů, neslaná sůl země. Často je to ten, kdo sice dosáhne, ale nevezme (Klesáš dál do Nevědomí). Snad z toho pramení jistá autorita a odstup, se kterým komentuje nejen své osobní příběhy, ale (překvapivě) třeba i výsledky parlamentních voleb (Jsme tmou).

Petr Olmer vyznává subrealismus, neboli „zalézání realitě pod kůži“, a při tomto zalézání se nevyhýbá ani fabulaci. Nic mu není svaté; snad píše o svých zážitcích, ale kdo mu může věřit? Opravdu zažil Potulku, Ranní pochoutky, nebo příběh S mladou bolestí? Nebo si s námi jen hraje a vrhá nás dolů do skal, tedy do své vlastní subreality?

Spíš to druhé. Ale stejně je to příjemný výlet, nemyslíte?

František Wiedermayer