cigaretový dým se vtlačil mezi nás
a tím stanovil cenu
naproti opozdilým chodcům
svou něhou se jim dával všanc
ohníčkem lákal k jiným mravům
kývnutím to kouzlo zesílilo
kouř skrýval nahá záda
a těžký pach a potom křik – –
ta dívka znala obě poezie…
„Jdu světem téměř bez zábran“, říká Petr Olmer ve své předchozí básnické
sbírce Číhání na med. Po dvou letech je už lakoničtější: „A studím.
/ A pálím. / A žiju.“ Je uměřenější, už nechce zachránit svět, už nepřehrává,
jen patosu má stále ještě na rozdávání.
Nosným tématem Jizviček je obnošené dvojí vidění světa mezi ním
a ní, často jen skica, ve které nikdo nemá ani nehledá pravdu.
Je to vpravdě milostná poezie, i když drsně milostná, technicky zakalená,
ale vždy rytmická a svěží. Olmer sice nosí obnošené šaty, ale překvapivě
živým a ironickým způsobem.
Ironie je totiž jeho životní myšlenkou. Mluví sice v první osobě, ale jistě
to není on, bezdětný otec všech dívek, živý svých vrahů,
neslaná sůl země. Často je to ten, kdo sice dosáhne, ale nevezme
(Klesáš dál do Nevědomí). Snad z toho pramení jistá autorita a
odstup, se kterým komentuje nejen své osobní příběhy, ale (překvapivě) třeba
i výsledky parlamentních voleb (Jsme tmou).
Petr Olmer vyznává subrealismus, neboli „zalézání realitě pod kůži“,
a při tomto zalézání se nevyhýbá ani fabulaci. Nic mu není svaté; snad píše
o svých zážitcích, ale kdo mu může věřit? Opravdu zažil Potulku,
Ranní pochoutky, nebo příběh S mladou bolestí? Nebo si
s námi jen hraje a vrhá nás dolů do skal, tedy do své vlastní subreality?
Spíš to druhé. Ale stejně je to příjemný výlet, nemyslíte?
František Wiedermayer