Putování po Mé vlasti
Vltava
Po návštěvě Vyšehradu míříme proti proudu řeky. Míjíme svatojánské proudy, při měsíčku se zdravíme s rusalkami, omylem se dostáváme do jakési vesnické svatby, až konečně jdeme hustým lesem. Sněhu přibývá, ale nevzdáváme se, i když musíme projít výsostným územím lesních honů. Ze všech sil kokrháme, abychom nemohli být zaměněni za vysokou.
Pes prolézá zpátky oknem, kočka se vrací dírou, cinkne triangl, a za chvilku jsme na začátku cesty.
Konečně u pramene! Z několika fléten tryskají do sněhu první tóny Vltavy a zmáčejí mi boty. Celou cestu zpátky čvachtám.
Vracíme se po proudu a Vltava zase zní známěji a lépe, než když jsme si ji pouštěli pozpátku. Z Prahy se snažíme dohlédnout do Mělníka. Řeka utichá a my posmutníme. Ale přec! Ještě dvě mohutné slabiky k nám vítr zavál: ŽI – JU!
