Autoškola

Jízda s Možným

"Tak a tady zaparkuj. Proboha, to je auto pana Lorence! Ty blbe, jestli mu odřeš lak nebo něco s tím autem uděláš! Ty vůbec nemáš úctu k hodnotám! To auto stálo tři sta tisíc! Ty blbečku toč! Toč! Rovnej! Ty to vodřeš! Já už to vidím... Toč! Brzdi! Ne tak rychle! Stůj! Dojeď ten kousek!"

Konečně zaparkováno. Možný bílý jako stěna. Přichází ing. Lorenc s rodinou. Možný stahuje okénko a nasazuje zářivý úsměv.

"Dobrý den! Zrovna jsem tady říkal: To je auto pana Lorence, tak mu ho trošku odři nebo mu do něj strč, že jo."

Stále se usmívá. Otočí se na studenta.

"No vidíš, jak ti to šlo. Když se chce, tak to jde, že jo. Teď nech hezky pana Lorence vyjet."

Pan Lorenc odjíždí. Možný vytahuje okénko.

"Ty blbe! Já jsem z tebe málem dostal infarkt! Je to vůbec možný?"

(podrobnou analýzou a následnou syntézou jsme zjistili, že je to opravdu Možný - pozn. red.)

"Já jsem z tebe úplně nervózní! Vždyť jsi to málem odřel! Mě teď ten adrenalin tak stoupá ..."

Po deseti sekundách.

"Už jsem klidnej. Zatoč doprava. Ty blbe, natoč si ty kola!"

Teorie s Možným

Když už jsme měli asi šestou (přesné číslo neodhadnu) trojhodinovku teorie jízdy autem a pokaždé jsme se všichni celou hodinu třískali smíchy, případně kroutili hlavou, co je možné, aby z pana Možného ještě vypadlo, nevydržel jsem poslední čtvrthodinku, vytáhl jsem sešit a začal si výroky poznamenávat. Jakmile si toho Možný všiml, začal tento rozhovor:

Možný (nasadil přísný tón): "Olmere, co to tam děláš?"

Olmer (stručnost a trefnost někdy zasadí ránu pod pás): "Poznámky."

Možný (patrně se přeslechl, jinak si to nedokážu vysvětlit): "To nemám rád. Schovej to, než ti to vyhodím z okna."

Olmer (dotčený tón je pochopitelně na místě): "Ale já si opravdu dělám poznámky."

Možný (tónem zcela jasně naznačoval: "Ty si myslíš, že ze mě můžeš dělat debílka."): "Nekecej a ukaž to."

Možný přešel k mé lavici, nasadil brýle a vzal si sešit do ruky.

Možný (evidentní spadnutí hřebínku, snaha o žoviální tón, plný dobrosrdečnosti): "No, to jsi mě překvapil, ty si fakt děláš poznámky!?"

Co prof. Možný v sešitě viděl, to opravdu nevím. Asi si opravdu myslel, že si dělám skutečné poznámky z výkladu.

Co bylo ve skutečnosti v sešitě

"Jeden kubický metr plynu váží 1,15 kg."

"A tohle se stalo... třeba roku 1868."

"Stačí, když si blinknu dvakrát doleva, dvakrát doprava ..."

"Jaká je nesporná výhoda? Výhoda nesporná je ta, že když jedete ..., tak to má nespornou výhodu."

"Tenhle minutový náčrtek jste jistě všichni pochopili... no, ono je to nějak špatně."

"To jsou přece jednoduché kupecké počty, to jste brali někde v elektromechanické dynamice nebo tam někde."

"Ty připouštěcí kanály jsou dva, a proto se mu říká pětikanálový."

"Jak už jsem řekl... no, to jsem sice neřekl, ale on to stejně každý ví."

"Základem je jeden ventil nebo také čtyři, třeba dva výfukové a jeden připouštěcí."

"Když říkám deset, tak tím myslím jedna ku dvanácti, já si to jenom tak zkracuju."

"A ta hřídel se pak nezúčastní setrvačnosti."

"Teď vám řeknu oznámení. Ono to teda ještě neplatí a možná to ani nebude, ale třeba jo a bude to určitě a kdyby to nebylo, tak vám to oznámím."

"Vy někdy zastavíte před přechodem, aby chodec na chodníku mohl přejít. To je přece vrchol blbosti! Třeba ten chodec ani nechce přejít!"

"Oktávie měla 1400 kilo, dnešní Favorit má 880 nebo 840. To je 200, skoro 300 rozdíl!"

"Máte pocit, že musíte tím volantem moc točit ... a ona je to pravda."

"No a Favorit, ten už má motor vpředu a kola vzadu."

Ohlasy ze třídy

Možný: "Při mlze chodce ani nenapadne, aby šli po silnici ve dvoustupu."
Ze třídy: "Půjdou po třech, aby je bylo vidět."

Možný: "Rómové řidičák udělaj a vy byste ho neudělali? No to bych se šel oběsit!"
Ze třídy: "Tak já ho neudělám."

Možný: "Jízdami načerno se zakořeňují různé návyky... špatné, samozřejmě."
Ze třídy: "Třeba kouření?"

Možný: "Kupte si řazení pod volantem, nemusíte natahovat ruku, kupte si automatickou převodovku, nemusíte řadit..."
Ze třídy: "Kupte si řidiče, nemusíte řídit."

Možný: "Hergot, drž hubu, vole!!! Vykládám tu já, nebo ty?!?"
Ze třídy: "Hm. Infarkt."

Možný: "A do kopce musíte jet na jedničku nebo na dvojku."
Ze třídy: "Nebo na kole."

Technika s Františkem

Tři hodiny techniky s Františkem skýtaly mnohé možnosti k pobavení. Dusno v místnosti podporoval větrák, který se točil rychlostí asi jedna otáčka za dvě sekundy. Když začal František vyprávět svoje báchorky o škodovkách, soustavně třel dlaní pravé ruky malíček levé ruky. A hle, větrák se točil čím dál tím rychleji! Marně jsme hledali drátky nebo jiné zapojení, nikde nic. Energie se asi přenášela elektromagnetickým vlněním.

Probrali jsme "pnojmatiky", brzdy, oleje a všechno, co se probrat dalo - vždy po určité sekci byly pokládány záludné otázky:

- Jak poznáš, že nefungujou brzdy?
- Když auto nebrzdí.

- Kolik se sem leje oleje?
- Než to přeteče.

- Čím měříš teplotu motoru?
- Teploměrem.
- No vidíš. Kácho, nespi.