Chmel

Dne 2. května L. P. 1994 v 17:00 se odvážlivci z třetích (a druhý den i z druhých) ročníků sešli před školou, aby absolvovali přípravu na vojnu (kupodivu se zapojila i děvčata). Bohužel jsem uposlechl rady přátel, kteří mi se slovy "na chmelu je sranda a prachy jsou zdarma" tuto akci vřele doporučovali. S úsměvem na tváři a s písní Žízeň, žízeň jsme se s milým Chomutovem rozloučili.

Cesta rychle uběhla a autobus zastavil před kravínem. Marně jsme se rozhlíželi po ubytovně. Prof. Chylík nás však vyvedl z omylu a do kravína nás nahnal. Po seznámení s kobkami a rozdání ložního prádla jsme šli do nedalekého JZD a vyfasovali pícháky, kleště, brýle (nepotřebné) a dlaněnky (nezaměňovat s Ančou Dlaňovou, kamarádkou osamělých chlapců). Po upozornění, že kus ohnutého železa, přezdívaný píchák, stojí šest pětek, jsme odešli na pole.

Následovala minipřednáška co a jak a pak jsme si zkusili zapíchat. Zpočátku žádná sláva. Když každý zpracoval dvě babky (někteří ani to ne), šlo se do kravína. Jedinou útěchou zde byl pouze pinčesový stůl a možnost sprchovat se každý den teplou vodou (jaký to však byl omyl!).

Večer byl nástup, kde nám bylo řečeno o turnaji ve fotbale a také o řádu v kravíně. Když nás informovali, že budíček je až v šest hodin, většina z nás to zabalila a šla si zaběhat k nedaleké hospodě.

Po snídani nás naložili do něčeho, co jen vzdáleně připomínalo autobus a rozvezli nás na pole. Na začátku řádky jsme si pověsili cedulky se jmény, aby se vědělo, komu nadávat. Zatímco šílenci z A3 již měli tři sloupy za sebou, V3 se již tradičně vypořádávala s prvními babkami. Kdyby se však měla hodnotit kvalita, zrezavělé misky vah spravedlnosti by nám daly za pravdu.

V deset hodin byla přivezena svačina, mezi polednem a jednou hodinou odpolední potom oběd a v 15:00 byla druhá svačina. Mezi těmito obřady nás pravidelně zpracovávaly "báby jebačky" (autorem tohoto, později velmi úspěšného označení, není pochopitelně nikdo jiný, než Miloš Holopírek).

Po splnění normy nás odvezli do kravína, kde jsme se všichni bláhově těšili na sprchy. Z teplé vody se radovalo asi prvních dvacet šťastlivců. Je sice pravda, že moderní kohoutky pracovaly s binární logikou (pro laiky: buď tekla teplá voda nebo studená voda - něco mezi neexistovalo), ale teplá voda byla. Ti, co byli namydlení, se ještě snažili osprchovat ve studené vodě. A dobře udělali. Po chvíli totiž přestala voda téct úplně (k nemalé zlobě namydlených, kteří nyní byli namydlení). Většina znechuceně odrolila špínu na zem a šla spát.

Druhý den, když jsme se vrátili z pole, jsme zažili další šok. Naši hokejoví reprezentanti utrpěli prohru v semifinále s Kanadou. Vzlyk! (Promiňte, ukápla mi slza.) Spravili jsme si chuť alespoň pinčesem. V půl desáté bylo okolo stolu dobrých třicet šílenců s pálkami, někteří druháci dokonce s ešusy. Vznikl velký mač: třeťáci vs. druháci. Jak zápas (resp. kolotoč) dopadl, nemusím ani říkat. Ale pro jistotu: s přehledem zvítězily třetí ročníky v čele s J. Macháčkem (V3) a V. Lintnerem (A3).

Horší to ovšem bylo s turnajem ve fotbale. První zápas jsme vyhráli, ale ten druhý dopadl katastrofálně. Ne že by hráči byli špatní, naopak, byla to vina rozhodčího. Soudcoval nejmenovaný profesor Housar. Ten jestli pískal pro soupeře, tak je to málo. Jednou dokonce zastavil míč směřující na soupeřovu bránu. Ale nic ve zlém. Jak řekl na jeho adresu Jarda: "Rozhodčí je ošklivé kačátko!" (upraveno)

Večery probíhaly celkem tradičně. Pinčes, hospoda nebo video. Zhlédli jsme dokonce dokumentární film od Karla D. "Za účelem zachování rodu". Velmi zajímavé - doporučuji.

Další událostí byl střet našich brigádníků s chovanci zvláštního ústavu. Poté, co nám rozbili okno jednoho kotce, jsme se my - utlačovaní - vzbouřili a hurá na ně. Zabrzdil nás však prof. Chylík (všimněte si, figuruje všude), který ubytovnu uzamkl a zavolal policii.

Ve výsledcích chmelu se na špici střídaly dvě třídy: dělnická A3 a šlechta V3. Třída E3 byla v těsném závěsu, potom dlouho, dlouho nic a nakonec druháci, kteří ani neplnili normy.

S vidinou velkých peněz jsme se dobojovali až k poslednímu dni. Obnos 1500 Kč nebyl (podle našich propočtů) mezi V3 výjimkou. Když jsme ale přijeli do kravína, dozvěděli jsme se, že jestli dostaneme jen polovinu z původní částky, budeme chrochtat. V tu chvíli byl každý naštvaný na každého, především však na prof. Chylíka (zase on). Vzniklo to tím, že za drát byla vyhlášena cena 0,40 Kč. Bylo to tak, ve skutečnosti ale pro dvojici. Plánovali jsme si další brigádu na toto místo - tzv. demoliční s kleštěmi v ruce.

Plni zklamání, bolavých zad a rukou jsme se dopravili do Chomutova. V pondělí nás však očekávalo milé překvapení. Celá třída dostala od prof. Tiché dorty, což bylo samozřejmě přijato s ohromným jásotem. Byla to jakási druhá cena, protože dort pro nejlepší brigádníky dostala třída A3 (dort byl ale malý a navíc prošlý záruční lhůtou, a tím také patřičně gumový), která nás předběhla o pouhou jednu osminu babky. Kdo ví, jak prof. Kadeřábek počítal. Teď si ale uvědomuji, že ho mám na měření, tak to bylo určitě v pořádku.

Myslím si, že absolventy tohoto výcviku již nic neskolí a do smrti na něj nezapomenou. Pro upřesnění, průměrná mzda činila cccccca (ať má prof. Lorenc taky něco hezkého ze života) 850 Kč, což při ceně dvacet háků za drát je úctyhodný výkon. Při pomyšlení, že JZD má z každého drátu výdělek 100 Kč, mi ale zase stoupne adrenalin v krvi.

Tibor Vizi

Instrukce k chmelové brigádě

Dne 14. 3. 1994 nám starostlivý prof. Chylík oznámil bližší informace ohledně "pobytu v přírodě", z nichž bych vybral to nejdůležitější.

Věci povinné pro každého jednotlivce

Věci zakázané školním řádem či některým z profesorů

Věci, které se pokládají za zbytečné

Věci doporučené specifikovaným jednotlivcům

Libor Buš